Dušičkové období více než kterékoliv jiné relativizuje zažitou tezi, že jsou Češi národem neznabohů. Pitvořící se dýně na zápražích jsou možná nápadnější, ale těžko přehlédnout zástupy proudící na hřbitovy, aby tu vzpomněly na své blízké a aspoň bezděčně si položily otázku „kde je táta, máma asi teď?“. A ačkoliv bude patrně nejčastější odpovědí „nikde, jen v našich vzpomínkách“, už v té je základ touhy po přesažném, přání, aby příběh pokračoval: „Chci, abys byl,“ jak zní název jedné z knih Tomáše Halíka. Setkání se smrtí člověka zvláštním způsobem otevírá ptaní po věčnosti. Podle nedávného průzkumu v Německu stoupá počet lidí přesvědčených o životě po smrti, je jich už pětina. V Rakousku prý dokonce více než polovina. Dává smysl, že právě tam patří k Dušičkám přítomnost kaplana přímo na hřbitovech nebo v „místnostech pro truchlení“, kam mohou lidé v těchto dnech zamířit a nechat tu v sobě znít své pocity a myšlenky. A třeba je i obléknout v rozhovoru s kaplanem do slov. Církev potřebná slova má, protože o smrti, naději a věčnosti mluví už po dva tisíce let. Kdy jindy je tedy nabídnout druhým než tehdy, když se ptají?