„Vy, jenž dalekosáhlým během svým co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém, dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!“ Zkusme, milí čtenáři, už bez Máchova skvostného frázování jménem vězně pokračovat: „Pozdravujte moji rodinu, pohlaďte mé děti z prvního i…