17. 10. 2023
|Evangelia dokážou několika mistrnými tahy zobrazit scény plné dramatu a napětí. Mezi ně patří otázka farizejských učedníků a herodovců o tom, zda židovský zákon dovoluje platit daň cizí světské autoritě (viz Mt 22,15-21). Nešlo o samu věc. Ta byla jen záminkou k tomu, aby mohli Ježíše usvědčit z něčeho, kvůli čemu by mohl být odsouzen na smrt.
V Ježíšově době existovalo v židovstvu pestré spektrum politických názorů, které daly vznik velmi protichůdným ideovým proudům a stranám.
Farizejové a herodovci stáli na opačných pólech tehdejší palestinské společnosti. První zastávali hrdou nezávislost na vládnoucí římské moci, protože Izrael byl vyvolen jako svobodný Boží lid. druzí - herodovci, stoupenci herodovské vladařské dynastie - měli díky přízni Říma podíl na místní vládě a doufali, že jejich moc bude obnovena v plném rozsahu jako za někdejšího Heroda Velikého.
Přesto farizejové byli schopni s příslušníky herodovské aristokracie spolupracovat, když šlo o hájení zájmů národa. Krajní situace je přivádí ke spolupráci také nyní. Ježíš nabyl takového vlivu na široké masy lidí, že je nebezpečný jak pro učitele Zákona, tak pro ty, kdo nechtějí dráždit okupantskou římskou moc. Společně tedy galilejského mistra osloví způsobem, který rétorika zná jako „captatio benevolentiae“. Snaží si získat jeho sympatie a vyjádřit mu svou důvěru: „nehledíš na to, čím kdo je“ (Mt 22,16).
Otázka zní jasně a podle běžné lidské logiky vyžaduje jasnou odpověď: „Je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ (Mt 22,17). Buď se Ježíš vysloví na podporu placení daní římské moci a tím si podkope svoji popularitu mezi lidmi, nebo se postaví proti této povinnosti, čímž se přihlásí k revolučním mesiášským hnutím, která tu a tam v jeho době propukala. Tím by ovšem jednak zradil ideu svého mesiášství, která byla vzdálena obnovení židovského svrchovaného království na této zemi, a navíc by dal herodiánům záminku ho obžalovat u římského soudu, a tak ho nechat popravit.
Ježíš jejich léčce uniká svérázným způsobem: „Ukažte mi peníz, kterým se platí daň“ (Mt 22,19). Místní palestinské mincovny razily pouze drobnější měděné mince, které respektovaly náboženské cítění Židů a nezobrazovaly žádné lidské portréty. Protože jen císařské mincovny měly právo razit zlaté a stříbrné mince vyšší hodnoty, byly v Palestině v oběhu mince cizího původu. V té době byl rozšířen především Tiberiův stříbrný denár zobrazující na jedné straně císařovu hlavu ozdobenou vavřínovým věncem s připojeným nápisem „Tiberius Caesar, syn božského Augusta“ a na druhé straně nesoucí obraz ženy, kterou byla asi císařova matka Livia, ztvárněná jako bohyně Říma s žezlem a olivovou ratolestí coby nositelka nebeského míru. Židé byli nuceni tuto minci používat, protože jen jí mohli platit povinnou daň.
Ježíš svou odpovědí uniká léčce svých protivníků. Jestliže mince nese císařův obraz, patří jemu a jeho vlastnictví je třeba respektovat. Ale je tu ještě jiný nositel moci: svrchovaný Bůh. I jeho nároky je třeba brát vážně. Podle Ježíšovy odpovědi „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu... “ (Mt 22,21) by se mohlo zdát, že Židé mají plnit své povinnosti v poměru půl na půl. Padesát procent připadne státu a padesát procent Bohu. Ale to bychom Ježíši nerozuměli správně. On tu mluví o Bohu, i když na něj nebyl tázán. Třebaže v jeho odpovědi je císař a Bůh zdánlivě postaven na jednu rovinu, ve skutečnosti tomu tak není. Otázka o oprávněnosti placení daně dává Ježíši příležitost, aby svým protivníkům připomněl, že jsou mnohem důležitější životní otázky než placení daní. Tato povinnost je pro něj pouze příležitostí poučit je o tom, co je vskutku podstatné. Jako se v každé pozemské společnosti platí daně, tak je také třeba dávat Bohu to, co mu náleží. A co na tomto světě není Božím vlastnictvím?
Křesťané na základě apoštolského učení odvádějí daně. Apoštol Pavel vyzývá: „Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu daň... “ (Řím 13,7). Vždyť odvody do státní pokladny jsou pro Ježíšova učedníka součástí prokazování lásky bližním, lidem, s nimiž žije v jedné společnosti. Současně ale vyznává, že dobrým občanem může být jen tehdy, když nezradí své svědomí a vyznává, že vše dobré pochází od Boha a k němu směřuje.