Měla jsem přítelkyni Kláru. Před třemi roky zemřela, ale dříve, než jsme se rozloučily, měly jsme spolu důvěrný rozhovor a ona mě poprosila, zda bych se za ni nemodlila. Slíbila jsem jí to. Když pak z tohoto světa odešla, slib jsem splnila, modlila jsem se za ni, ale je pravda, že spíše jen občas. Jednoho dne jsem seděla v kostele v lavici. Přede mnou byly na regálu vyrovnané kancionály, dostupné pro každého, tzv. erár. Neměla jsem u sebe ten svůj, a tak jsem si jeden na chvíli půjčila. Když jsem jej otevřela, hned na mě vypadl obrázek svaté Kláry! Žádný jiný už tam nebyl, jen tento. Jaká…