Když jsem dorostl pubertě, zjistil jsem ke svému překvapení, že nalézt víru a přijmout křest může i dospělý. Bylo to při první porevoluční „úrodě“ katechumenů. Na rozdíl ode mě nezažili školní šikanu kvůli „chození na nábožko“, nepoznali, jaké to je, muset v neděli do kostela, když zrovna běželo v televizi Studio Kamarád, a také nestáli frontu k první svaté zpovědi u pana kanovníka, který byl obrovský a vypadal přísně. Takhle dětinsky jsem jim záviděl. Na druhou stranu už se „hlásil“ dospělejší pohled: viděl jsem na nich nadšení…