V rané porevoluční době jsem dojížděla z Karviné do Ostravy na jazykovku studovat tehdy vzácnou italštinu. Podobný nápad měla moje stejně stará sousedka z rodiny Svědků Jehovových. Na zpátečních cestách z Ostravy v kloubovém autobuse, 50 minut v oparech výfuků, jsem tedy útrpně absolvovala debaty i hádky o závěrech ze Strážné věže, za okny poddolovaná území (dnes tak známá díky Šikmému kostelu), tma a rámus. Přesto jsme se dál chtěly přátelit. Rok poté kamarádka odjela na studia mimo domov, od Svědků odešla a vdala se do Itálie. K mrzení italské rodiny trvala na civilní svatbě. Pak zemřela…