Poprvé od chvíle, kdy jsem pocítil sounáležitost s touto zemí, jsem na vlastním těle zakusil naléhavost její žízně. Žalmistova přirovnání jsou výmluvná: vyprahlá země touží po dešti jako žíznivá duše po Božím milosrdenství, které sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé, protože všichni přece potřebují žít. Horko a dlouhé sucho (dokonce i šílené teploty, které panovaly letošní léto, kdy se moje zahrada proměnila v arabskou kolonii) většina rostlin snáší, dokud si vodu mohou brát u kořenů, aby z půdy čerpaly živiny a odpařováním ochlazovaly listy. To ale vyžaduje živou půdu: bohatou na…