Když jí bylo sedmnáct, skončila druhá světová válka. Radovala se tehdy ze svobody a připravovala se na uměleckou dráhu. Na pražské Akademii výtvarných umění se však dlouho neohřála, protože se nemínila propůjčit k budovatelským tématům či oslavování VŘSR, a ze studia ji spolu s jejím budoucím manželem Pavlem Brázdou na jaře 1949 vyloučili jako ideově nespolehlivou. Najednou přišla o životní i umělecké perspektivy. Malovala jen pro sebe, bez možnosti účastnit se veřejného výtvarného života. První výstavu měla spolu s Pavlem Brázdou až roku 1976, a to jen v neoficiálním výstavním prostoru Divadla v Nerudovce. Do odborného povědomí se pak její jméno začalo dostávat teprve po listopadu 1989 díky iniciativám časopisu Revolver Revue, která dílo manželů Brázdových začala soustavně sledovat. „Čtyřicet let v ústraní znamenalo velikou nejistotu,“ přiznala Nováková v jednom rozhovoru. Na druhé straně jí beznadějné postavení mimo soudobou výtvarnou scénu dalo úžasnou vnitřní svobodu. Sílu obstát v této izolaci přitom čerpala z víry. Pocházela sice z volnomyšlenkářské ateistické rodiny, ale jak s úsměvem připomíná, díky komunistům dospěla ke křesťanství. Absurdní životní podmínky v letech stalinského dogmatismu a arogance totalitní moci ji totiž vedly k vážnému tázání po smyslu života a k hledání vyšších úběžníků…