Měli jsme na hlídání malého Filípka s Downovým syndromem. Říci o něm, že je to hodně živé dítě, je jen slabý odvar skutečnosti. Filípek je živel, klubko jaderné energie, neřízená raketa. Sotva se naučil chodit, a už jen běhá, protože chození je strašná nuda a dlouho to trvá. Chce vidět VŠECHNO. Hned teď. A tak se nám stalo, že v jeden nestřežený okamžik se Filípek nadchl pro cosi na druhé straně naší zahrady. Ani jsme se nestihli otočit a byl pryč. Za takové zrychlení by se nemuselo stydět ani Ferrari. Jenže Filípek jaksi přehlédl, že mezi ním a „tím-strašně-zajímavým-cosi“ je metr a půl…