„Jsem učitelský kluk,“ prohlásil o sobě. A stejně tak by mohl prohlásit: „Jsem vesnický kluk.“ Bez vesnice, té na jihu Moravy, by jeho poezie nebyla. Vesnice – to je Skácelovo dětství a obojí tvoří v jeho poezii srostlinu až běda nerozdělitelnou. Touláme se po znorovských lukách, vinohradech, setmělou návsí, akátovou alejí a současně víme, že šlo o to nejsladší, co jsme kdy zažili a po čem nám už navždy v duši zůstává stopa lítosti, vědomí nenávratna. Dost možná bychom z Jana Skácela (1922– 1989) mohli udělat nostalgika, rozhodně však ne nostalgika sladkobolně tklivého; spíše neúplatně…