Mnozí lpí na obrazu silného, úspěšného, vždy inteligentního člověka, který má vše pod kontrolou. Jakmile onemocní nebo zeslábnou, je to pro ně nepředstavitelné. Kým budu, až zeslábnu, a budou se o mě starat druzí, nebudu-li už mluvit nebo psát… I pro mě je to spirituální výzva. Co je mé skutečné Já?

Jak to přijmu, až se duše vydá na odpočinek? Budu přesto svůj život považovat za hodnotný? To je jedna stránka věci. Na druhé straně se většina lidí bojí vzhledem k umírání především ztráty kontroly – že už nad sebou nebudou mít vládu. Nemáme ani tolik obavy z toho, že budeme odkázáni na pomoc druhých, jako z toho, že už nebudeme mít moc nad svým životem. To nás děsí a je to zároveň výzva, abychom se odevzdali Bohu. To jsou samozřejmě duchovní postoje, kterých je při umírání zapotřebí a které bychom si měli osvojovat po celý život.

Ovšemže se ptám také sám sebe, jaké to bude, až docela zestárnu a všechno se změní. Jsou různé scénáře. Možná budu dál pořádat přednášky, ale nikdo už na ně nebude chodit. Budu se s tím muset naučit žít. Mé myšlenky už nebudou tak důležité, i když duševně budu ještě čilý a nadále budu s to číst a psát a doprovázet druhé. Prostě se budu muset naučit žít více v tichosti, číst si sám pro sebe, přemýšlet o tom, co je nosné v mém životě, naslouchat tajemství Boha a člověka.

Na druhé straně je možné, že už nebudu schopen jasně přemýšlet a psát. Nevím, jak se s tím vyrovnám. Kladu ale před sebe jako výzvu otázku: Kdo jsem já sám? Jsem sám sebou, pouze když mám úspěch a mám co říct, nebo jak je to s mým Já, až už nebude mít co říct, až umlkne a odebere se do ústraní?

Hned vedle stojí otázka strachu. Hovořím se svým strachem, snažím se mu lépe porozumět a být konkrétní. Je to obava ze ztráty kontroly nebo z toho, že budu slabý a neduživý? Je to strach z bolestí, které mě budou ve stáří provázet při umírání? Je to strach ze smrti nebo z toho, s čím se setkám, až se octnu tváří v tvář Bohu? Nevystavěl jsem si k tomu jen nějaké teorie? Když například nastupuji do letadla, myslím přitom vždycky na to, že by to mohl být můj poslední den.

Napadá mě, že jsem ještě nedokončil své dílo. Nepředal jsem správu kláštera, nedodělal jsem ještě to a ono. To je jeden druh myšlenek a druhý je tento: Jasně, mé dílo může zůstat nedokončené. Jistěže bych chtěl být v osmdesáti moudrým mužem, ale myslím, že je to jen můj obraz. Je přece na Bohu, jak můj život ukončí. Samozřejmě bych si přál, aby byl dokončen, a to krásnou smrtí – ale co s tím? Někdo zemře v třiašedesáti na infarkt, jiný v sedmapadesáti. Symbolem duchovního člověka je moudrý starý muž, ale vnímám, že to jsou jen mé představy, mé představy o smrti a stárnutí.

Znám tato přání, ale vždycky se také snažím říkat si: „Je to Boží vůle, ne moje představa.“ Z Boha soudce a ze zatracení strach nemám, to však neplatí o neznámém. Smrti jsem asistoval u několika spolubratří – před smrtí se vždycky dostane na okamžik ke slovu život. Někdy jsem měl přitom pocit, že všechno probíhalo, jak mělo, jindy nikoli. Vím, že nejsem dokonalý, ale mám důvěru, že to, co v mém životě nebylo dokonalé, dokáže Bůh proměnit. Nevím, jak se mi podaří dobře zestárnout a zemřít. Pavel jednou napsal, že touží po tom, aby odešel ze světa a byl u Krista. Mluví mi z duše.

Poslouchám-li Bachovu sonátu Ich habe genug, v níž zpívá Simeon „Na smrt se těším“, zaslechnu v sobě hlas, který říká: „To by bylo krásné!“ Není to však touha po smrti, ale má vnitřní svoboda. Miluji život, nemám však jistotu, jak dlouho ještě budu zdráv. A když čtu u Pavla, že by bylo lépe se vydat na cestu, abych už byl u Krista (srov. Flp 1,23), dává mi to jistotu, že je život sice krásný, ale má-li to být jinak, bude to stejně dobré.

***

Anselm Grün OSB, Anselm Grün: Zastavení mého života. Čím žiji a co se mě dotýká (Portál 2014)