Možná jsme někdy překvapení, když naše dítě je bázlivé, neprůbojné, nevěří si, nebo se naopak prosazuje až příliš. Jak ale vychovat dítě, aby se cítilo v pořádku tam, kde je?

Psychoterapeutka Eva Labusová na svém webu uvádí, že sebevědomím rozumíme vnitřní přesvědčení o vlastní hodnotě, kvalitách a schopnostech, doprovázené vírou ve smysl života a pozitivní budoucnost. „Jde o stav mysli, který není poznamenán permanentní rušivou nejistotou, ostychem a sebepodceňováním, ale ani samolibostí či přehnanou pýchou,“ říká psychoterapeutka a dodává, že lidé s poruchami sebevědomí dosahují úspěchů jen těžko – a zároveň že bez pocitu zaslouženého úspěchu není sebevědomí posilováno.

Děti nás kopírují

„Každý člověk potřebuje cítit, že má svou vnitřní hodnotu, která nezávisí na jeho vzhledu, majetku ani výkonech,“ píše v knize Sebeúcta mého dítěte kanadský pedagog Germain Duclois (Paulínky, 2010). A dodává, že každý člověk má povědomí o sobě samém a to se s postupem času mění – vlastně až do konce života. Tento sebeportrét se může upravovat třeba i v osmdesáti letech.

Minimálně začátek tohoto sebeobrazu našich potomků máme my, rodiče ve svých rukách – upozorňuje Marie Macounová. Nejen tím, jak se k dětem chováme, ale i tím, nakolik si sami jsme či nejsme vědomi vlastní hodnoty. „Zdravě sebevědomý člověk vystupuje pokorně. S takovými lidmi je nám dobře a vybíráme si je za přátele,“ vysvětluje terapeutka a nabízí jakousi mozaiku, ze které se tvoří sebevědomí naše i našich dětí: Nejvíc vychováváme tím, jak se chováme, jací jsme. Děti se nejvíc naučí tím, že nás kopírují. Dívají se na nás a podle toho se chovají.

„Uvědomila jsem si, jak se někdy zážitek sebevědomí podaří předat a jindy ne. U nás v rodině byla tradice, že ženy neřídí. Věřila jsem, že to je nebezpečné a že bych to ani nezvládla,“ přibližuje na příkladu své rodiny Marie Macounová a pokračuje: „Když se mi narodily čtyři dcery, nechtěla jsem, aby tenhle postoj převzaly. Strašně moc jsem se toho bála, dělala jsem řidičák na několikrát, ale nakonec jsem ho udělala a dnes řídím ráda a myslím, že i bezpečně. Když dcery dospěly do věku, kdy bylo na čase udělat si řidičák, nebyl to naprosto problém, udělaly ho napoprvé – a jezdí.“ Na druhé straně uvádí příklad se zpěvem, kdy její dcery zpívají dobře, chodily do sboru, ale všechny odmítají zpívat na veřejnosti. „Je to proto, že i já se stydím zpívat na veřejnosti a toto jsem mým dcerám předala,“ vypráví Marie Macounová a vybízí maminky, aby hledaly místa, kde něco nedokázaly, a snažily se na nich samy pracovat. Nejen pro své sebevědomí, ale i pro sebevědomí svých dětí.

Bezvýhradné přijetí

Eva Labusová líčí dva příklady, které jsou sice extrémní, ale je na nich dobře vidět, nakolik dítě nabude přesvědčení, že svět je dobré místo k žití: „Představme si dvě matky a jejich dvě stejně staré dvouměsíční děti uprostřed noci ve stejné situaci. Dítě se probudilo, pláče a chce pít. První matka bere dítě do náruče, přikládá ho k prsu, hladí a trpělivě čeká, až se malé napije. Dává miminku najevo, že je s ním navzdory své únavě ráda i v tuto chvíli. Dítě, uspokojené mlékem i mateřskou láskou, po chvíli opět usne. Druhá matka (možná vůbec nechtěla, aby se jí dítě narodilo, protože žije s mužem ve vztahu plném hádek) reaguje na zaplakání dítěte podrážděně. Zvedá je prudce a bez účasti. Při kojení zírá před sebe, pohroužená do vlastních myšlenek. Dítě cítí napětí, přestává pít. Matka, rozzlobená zbytečným vstáváním, ukládá dítě zpět do postýlky a nechá je vyplakat do vyčerpání.“

Také Marie Macounová říká, že v základu našeho sebevědomí je bezvýhradné přijetí, to, co jsme načerpali v nejranějším dětství, v okamžicích, na které si ještě nepamatujeme: Je to stav, kdy maminka přiměřeným způsobem reaguje na děťátko, když přibližně v osmdesáti procentech reaguje na kňourání okamžitě a ve zbývajících procentech za chvilku a když se k dítěti chová předvídatelně. „Dítě tak získává jistotu, že je pro své rodiče důležitým člověkem,“ říká Macounová a vyvrací mýtus, že je důležitější kvalitní čas, než být stále s dětmi. Naopak vybízí dělat spolu s nimi i činnosti, které nejsou úplně zábavné, ale dělají je spolu.

Pokřik pro maratonského běžce

V předchozích generacích byl spíš kladen důraz hodnotit to, co je špatně a co je třeba napravit. Naopak dnešní rodiče chválí hodně a za všechno. Marie Macounová se přiklání k povzbuzování: „Chvála hodnotí, zatímco povzbuzování je jakýsi pokřik pro maratonského běžce – i pro toho úplně posledního. I když rodiče mají pocit, že dítě není za co pochválit, i tehdy mohou povzbuzovat. Neřeknu, že polovinu příkladů má dítě špatně, ale mohu říct, že polovina z nich je dobře, zeptat se, jestli nepotřebuje pomoct a co mohu jako rodič udělat pro to, aby se to zlepšilo. Někdy stačí zdvihnutý palec, pohlazení, jednoduchá slova jako ‚prima, to je fajn…‘“

Mor pro sebevědomí, jak podotýká terapeutka, je srovnávání s druhými. Zároveň je ale potřeba být na děti přiměřeně nároční, mít v rovnováze přijetí i zdravé nároky. Někdy totiž, zvláště maminky, zahrnují své děti zneschopňující péčí. Příliš je ochraňují, ale to jim vlastně neprospívá. „Děti by měly vědět, že jsme na ně pyšní. Potřebují zažít, že jsme šťastní, že je máme a že jsme na ně hrdí na takové, jaké jsou,“ říká Macounová.

Na sebevědomí našich dětí má velký vliv také to, jak se stavíme k jejich chybám. Terapeutka radí nevnímat je jako něco katastrofálního, neeliminovat podíl dítěte na oné chybě, nebrat ji na sebe, být trpěliví, ale také dokázat přiznat, že i my jsme udělali chybu a umět se dětem omluvit.

Umět se nechat porazit

Mezi přístupy, které škodí sebeúctě našich dětí, řadí výchovný poradce Germain Duclos ve své knize také nerealistická očekávání nebo to, když svou náklonnost něčím podmiňujeme, když ignorujeme úspěchy dítěte nebo jim nepřičítáme důležitost, když dítě káráme, zahrnujeme výčitkami a nepřikládáme význam jeho pocitům či potřebám. Škodí také, když uplatňujeme pravidla podle své momentální nálady, když jsme nedůslední, říkáme dítěte zraňující slova, ponižujeme ho nebo užíváme sarkasmy. Špatné je ale také, když dítě přehnaně ochraňujeme, nacházíme řešení místo něho, udržujeme ho v závislosti a přehnaně ho kontrolujeme nebo mu vnucujeme vlastní motivace…

Zachránit anebo propásnout lze mnoho ještě i v období puberty. Marie Macounová říká, že mezi 15. a 18. rokem věku může hodně ovlivnit otec. U synů i dcer. Vysvětluje, že na to, aby se kluk cítil dospělým chlapem, potřebuje porazit tátu. Být v něčem lepší. Přeprat toho chlapa, kterého doposud považoval za boha. „Pro sebevědomí mladíka je hodně důležité, aby ho táta nechal vyhrát a aby mu to nedal moc lacino. Pokud chceme mít sebevědomého kluka, potřebuje silného tátu, kterého dokázal porazit. Je-li ten táta dobrý ve všem a kluk ho nemůže v ničem porazit, může začít somatizovat, protože vyhrát je nemožné,“ vysvětluje Marie Macounová. Dcera zase potřebuje od otce slyšet, že je nejkrásnější, nejchytřejší, úžasná. Když jí to neřekne táta, bude to dívka hledat u jiného muže, ale ten už za to velmi pravděpodobně bude něco chtít…

Eva Labusová ještě na závěr doporučuje: „Dávejme dětem za všech okolností najevo, že nám na nich záleží a že jsou pro nás důležité. Učme je poznávat hranici, která podporuje respekt k potřebám druhých, podporujme je ve správném chování a veďme je k zodpovědnosti. Učme je, že skutečný úspěch nespočívá v samotném výkonu, ale v překonávání obtíží na cestě k němu.