Dnes bych vám rád pověděl o cestě do Budapešti a na Slovensko. Byla to pouť modlitby, pouť ke kořenům, pouť naděje.

První zastávkou byla Budapešť, kde se konala závěrečná mše svatá Mezinárodního eucharistického kongresu. Účast na této oslavě byla velká. Boží lid se v den Páně shromáždil před tajemstvím eucharistie, skrze kterou se neustále rodí a obnovuje. Objímal ho kříž, který byl nad oltářem a ukazoval stejný směr, jaký naznačuje eucharistie, tedy cestu pokorné a nesobecké lásky, velkorysé a uctivé, cestu víry, která očišťuje od světskosti a vede k podstatě. A modlitební pouť skončila na Slovensku na svátek Panny Marie Bolestné v Šaštíně. Moje pouť tak byla poutí modlitby v srdci Evropy, která začínala adorací a končila lidovou zbožností.

K modlitbě je Boží lid povolán především. Náš život musí vypadat takto: klanět se, modlit se, chodit, putovat, činit pokání. Zvlášť v Evropě, kde je Boží přítomnost rozmělňována konzumem a směsí starých a nových ideologií. To nás vzdaluje od důvěrné známosti s Pánem.

Viděl jsem věřící lid, který trpěl ateistickým pronásledováním, i tváře našich židovských bratrů a sester, s nimiž jsme vzpomínali na šoa. Protože bez paměti není modlitby. Jeden ze slovenských biskupů, už starý muž, mi při pozdravu řekl: „Stal jsem se průvodčím tramvaje, abych se schoval před komunisty.“ Je skvělý: v době diktatury byl průvodčím a poté tajně vykonával službu biskupa a nikdo o tom nevěděl. Při pronásledování pamatujte: bez paměti není modlitby. Zadruhé to byla pouť ke kořenům. Při setkání s bratry biskupy v Budapešti i v Bratislavě jsem se mohl vlastníma rukama dotknout vděčné vzpomínky na tyto kořeny, živé v zářivém příkladu svědků víry, jako byli kardinálové Mindszenty a Korec a bl. biskup Pavel Peter Gojdič. Kořeny sahají hluboko do 9. století, k evangelizačnímu dílu sv. Cyrila a Metoděje.

Často jsem zdůrazňoval, že tyto kořeny jsou stále živé, plné síly, kterou je Duch Svatý, a že je třeba je zachovat jako takové: ne jako muzejní exponáty, ne ideologizované a zneužívané pro prestiž a moc, pro upevnění uzavřené identity. Kořeny jsou zárukou budoucnosti: vyrůstají z nich silné větve naděje. Neříkáme: „Jděte a uchylte se ke kořenům.“ Ne, ne. „Jděte ke kořenům, načerpejte mízu a jděte dál.“

Zatřetí to byla pouť naděje. Viděl jsem tolik naděje v očích mladých lidí při nezapomenutelném setkání na stadionu v Košicích. Přemýšlel jsem o demografické zimě a o zemích, kde se daří mladým párům a dětem. Viděl jsem naději těch, kterým v tichosti záleží na bližních. Myslím na romskou komunitu a všechny, kdo s ní pracují na cestě bratrství a inkluze. Romové jsou naši bratři: musíme je přijmout, být jim nablízku, jako to dělají salesiáni v Bratislavě.

Po této cestě je v mém srdci velké „děkuji“. Přidejte prosím modlitbu, aby semena této cesty přinesla dobré ovoce.