21. 9. 2021
|Bývalí zaměstnanci Domova pro dětský život vzpomínají na roky, které při práci v něm prožili.
Domov pro dětský život bylo moje první místo po ukončení studia na pedagogické fakultě. Mezi námi zaměstnankyněmi a maminkami vznikaly mnohdy pěkné vztahy, které se navenek projevovaly tak, že jsme maminky na jejich přání doprovázely u porodu. Sama jsem děti neměla a s úžasem jsem hleděla na zázrak zrození. Další poctou bylo, když jsem mohla být křestní kmotrou holčičky, u jejíhož porodu jsem stála.
Jedno léto jsme na zahradě hrály divadlo. Personál domova si připravil pro maminky pohádku a ony zase pro nás. Zažily jsme spoustu legrace. Víc ovšem bylo těch starostí, hlavně těch existenčních a vztahových, se kterými se maminky potýkaly.
Zažila jsem dojemné chvíle, když si jedna velmi mladá budoucí maminka při odchodu, který probíhal narychlo a tak nějak nečekaně, sundala z krku svůj řetízek a darovala ho mé kolegyni Janě na rozloučenou. Už nevím, co mladá těhotná dívka přesně řekla, ale to gesto vděčnosti nezapomenu.
Je to pětadvacet let, tedy přesně polovina mého života, kdy jsme mohli otevřít dveře Domova pro dětský život. Já jsem tam „naplno“ prožila jen dva roky. Několik dalších let jsem pak měla možnost doprovázet tamní těhotné ženy v rámci přípravy k porodu. Mám stovky různých vzpomínek: na maminky, které jsem mohla doprovázet i při porodu samotném; na vzácné kolegyně a dobrovolníky neúnavně hledající nové cesty a novou naději; na Evu Vondrákovou, která je zastánkyní těch nejušlechtilejších lidských hodnot; ale i na těžké situace – „zamrzlé“ auto, které ne a ne se rozjet a odvézt Zuzku do porodnice, na uplakané mámy, kterým se po porodu nedařilo kojit a jejich mimčo nebylo k utišení, na potíže se sháněním peněz na provoz… V dobrém i ve zlém, tak jak to v životě bývá.
Dvacáté páté narozeny Domova pro dětský život jsou pro mě příležitostí k vyslovení hluboké vděčnosti za možnost se na kousek života připojit k dobrému dílu. Jsem ráda, že v naší zemi stále žije místo, kde najdou zastání ženy s jejich dosud nenarozenými dětmi. S velkou úctou ke všem, kteří toto místo stále sytí, Jana Kosová.
Na své působení v Domově pro dětský život velmi ráda vzpomínám. Byla to moje první práce v oboru hned po škole. I proto vím, že další profesní zkušenosti budu srovnávat právě s těmi, které jsem si odnesla odtud.
Vzpomínám na perfektní kolektiv, který mě hned přijal. Vzpomínám na některé maminky, které jsem musela obdivovat pro jejich sílu. Vzpomínám na situace, které jsem musela řešit na individuální a skupinové supervizi. Ač to bylo v té době bolavé, obohatily mě o nové zkušenosti a nesla jsem si je dál nejen do profesního, ale i osobního života. Vzpomínám na semínka, která jsem zasela do myslí maminek na svých kurzech, individuálním plánování nebo i jen tak při rozhovoru ve společenské místnosti.
Vzpomínám na pocit smysluplnosti, se kterým jsem do Domova jezdila a zase se s ním vracela domů. Protože to je motor, který mě pohání: vědět, že to, co dělám, má nějaký smysl a cíl.
Ráda vzpomínám především na dobu, kdy jsem do Domova nastoupila a s upřímným nasazením a chutí vzdělávat se sbírala praktické zkušenosti při práci s maminkami. Dodnes vnímám pocit úplného přijetí a sounáležitosti kolektivu pracovníků Domova, kterým patřil můj obdiv a respekt.
Odměnou a radostí z vlastní práce mi byla aktivní spolupráce uživatelek služby, zejména takových, které projevily skutečný zájem na sobě pracovat a vyvinuly úsilí nefungující aspekty ve svém životě změnit. Přestože doba s sebou přináší změny, věřím, že těhotné ženy a matky s dětmi budou i nadále hojně využívat bezpečného prostředí Domova, aby pracovaly na zvýšení svých rodičovských kompetencí, na řešení či zmírnění problémů a na následném návratu do přirozeného prostředí.
Když jsem byl v Na počátku, míval jsem občas dojem, že se věci nedaří, jak by měly. Že mnoho okolností pracuje proti nám. Že tentokrát už všechno neufinancujeme. Nějakým zázrakem mne pracovní okolnosti vždy během tohoto období zavály do Domova pro dětský život. A tam na mne dýchla zvláštní atmosféra. Maminky v extrémní životní situaci dělaly to, co je potřeba, aby zajistily život svým dětem. Všude byly cítit obavy, pochopitelně. Ale také vnitřní síla, odhodlání a víra, že vše dobře dopadne. A já si tam uvědomil, že bez víry a naděje se přes všechny naše překážky nedostaneme. Víra a naděje je potřeba ze všeho nejvíce, když se nedaří. Tím mne maminky z Domova pro dětský život vždy inspirovaly.