Kancléřka Angela Merkelová – první žena v úřadě, která i svým původem z rodiny protestantského pastora v bývalé NDR narušila dosavadní představu o tom, kdo může tuto funkci vykonávat. Té totiž odpovídal spíše muž vyššího středního věku s politickými zkušenostmi nabytými v některé ze západních spolkových zemí. Už její nástup do čela německé Křesťansko-demokratické unie (CDU) v roce 2000 byl atypický: strana se po dlouhé době vlád kancléře Helmuta Kohla (1982–1998) ocitla v opozici, navíc zatížená skandálem ohledně černých stranických fondů. Stín podezření z nelegálních finančních praktik dopadl i na dosud nezpochybnitelné stranické autority.

Strana v této situaci zatáhla za pomyslnou záchrannou brzdu a zvolila za předsedkyni Angelu Merkelovou, „Kohlovo děvče“, jak se jí v médiích ironicky říkalo. Ona už ale měla za sebou pozoruhodnou kariéru, vždyť již v roce 1990 působila jako mluvčí poslední východoněmecké vlády Lothara de Maiziera, po sjednocení Německa až do roku 1998 jako ministryně pro mládež, později životního prostředí. Byla tehdy vedle sociálního demokrata Wolfganga Thierseho jedinou zapamatovatelnou „tváří z Východu“.

Stranická základna CDU sice na jedné straně oceňovala její krizový management v rámci strany, možná i s jistou škodolibostí oceňovala způsob, jak se vypořádala se svými vnitrostranickými konkurenty (např. s hessenským premiérem Rolandem Kochem či později s šéfem stranické frakce v Bundestagu, ambiciózním Friedrichem Merzem). Na druhé straně ji ovšem v roce 2002 nechtěla nominovat jako kancléřskou kandidátku a vsadila na šéfa sesterské bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) Edmunda Stoibera. O tři roky později již bylo její postavení ve straně nezpochybnitelné a po předčasných volbách v roce 2005 se stala spolkovou kancléřkou – k údivu dosavadního držitele tohoto úřadu Gerharda Schrödera (SPD). Ten ve své bezprostřední, až machisticky zabarvené reakci zapochyboval, zda tato žena může řídit osud Německa. Později tohoto přeřeknutí litoval a rád kvitoval velkorysost kancléřky, která dokonce osobně promluvila při prezentaci jeho oficiální biografie.

Aktuálně vychází celá řada knih a článků, které hodnotí dlouhou „éru Merkel“, jež pravděpodobně i díky složitým koaličním jednáním po zářijových volbách předčí dosavadní prim Helmuta Kohla, 5787 dnů v úřadě. Většina komentátorů se shoduje: Angela Merkelová byla skvělou krizovou manažerkou, především na mezinárodní úrovni. Jedním dechem ale dodávají, že již méně dokázala krizím předcházet. Její silný mocenský instinkt provázela až nekonečná trpělivost a schopnost problémy i „vysedět“ – tedy vlastnost, kterou si osvojila u svého předchůdce Helmuta Kohla. To se projevilo i tváří v tvář velkým krizím, které otřásly celou Evropou. Sem patřila především hospodářská a finanční krize po roce 2008 a následná tzv. eurokrize, která kulminovala letitým sporem o záchranu řeckých veřejných financí, dále pak ukrajinská krize po roce 2014 a samozřejmě a především tzv. migrační krize 2015, která je s jejím jménem – a především s otevřením hranic pro téměř milion uprchlíků – ne zcela přesně spojována.

Liberálkou z nutnosti

Za její vlády se Německo výrazně změnilo, často i proti její vůli. Kancléřka totiž sama nebyla propagátorkou bezbřehého multikulturalismu, nehorovala pro povinné kvóty pro ženy ve veřejných institucích či správních radách podniků, a priori neodsuzovala delší horizont využití jaderné energie. Podobně zdrženlivá byla i u témat, která iritovala konzervativní proud (tzv. K-křídlo) ve vlastní straně, především při zavedení manželství pro stejnopohlavní páry (2017). Nakonec však i u ní převládl pragmatismus a Německo se v těchto oblastech „modernizovalo“ – s konečnými dopady dnes stěží odhadnutelnými. A ač o to osobně neusilovala, odchází z politické scény obdařena atributy jako „klimatická kancléřka“ či podle opakované ankety časopisu Time jako „nejmocnější žena světa“.

V osobě Angely Merkelové stanula v roce 2000 pruská protestantka v čele strany, která byla dlouhou dobu formována především porýnským politickým katolicismem a ikonickou postavou Konrada Adenauera. Tedy proudu, který v posledních desetiletích postupně ztrácel na vlivu, přičemž toto oslabení ve společnosti i ve straně někdy kladli jeho protagonisté, zjevně nespravedlivě, za vinu právě Merkelové. Je ale příznačné, že právě její vztah ke křesťanství a církvím zůstal ve stínu zájmu jejích četných životopisců, snad s výjimkou knihy katolického publicisty Volkera Resinga. To překvapuje o to více, že pocházela z rodiny evangelického pastora a byla formována tradičním prostředím evangelické fary – německé instituce par excellence, spojující křesťanskou vzdělanost s klasickou měšťanskou kulturou, jež přežívala i v bývalé NDR.

Tato zkušenost ji formovala nejen v letech studia a vědecké dráhy před rokem 1989, nýbrž i ve velké politice. Ostatně i první strana, do které vstoupila těsně po pádu Berlínské zdi, Demokratischer Auf ruch (Demokratický přelom), byla založena praktikujícími křesťany a duchovními, kteří byli na rozdíl od většiny ostatních představitelů východoněmecké „pokojné revoluce“ spíše konzervativního a od počátku nesocialistického zaměření – například Friedrich Schorlemmer či Rainer Eppelmann.

Vírou proti extremismu

V prvních letech své strmé politické kariéry se k otázkám víry a náboženství vyjadřovala zřídka, s jakýmsi vnitřním ostychem. Charakteristický byl v tomto ohledu její projev na Evangelickém církevním dni v roce 1995, kde porovnávala svoji stále hledající a pochybující víru s prostým přesvědčením benediktinského mnicha, s nímž se setkala na břehu Genezaretského jezera a v jehož prostém podání Ježíšův život i místa spjatá s jeho působením jako by obživla a stala se i pro ni hmatatelná. Na jiném místě pak o deset let později uvedla, že se každý den modlí, a to nikoliv za konkrétní politické cíle či volební úspěchy, nýbrž za zdraví a sílu. Zbytek už prý musí zvládnout sama. Ostatně tento typicky protestantský přístup formulovala nedávno v rozhovoru s prominentní německou novinářkou Hasselovou. Na otázku, co by nechtěla, aby o jejím působení v kancléřské funkci stálo v učebnicích dějepisu, odpověděla lakonicky: že jsem byla líná.

Je samozřejmé, že jako kancléřka nábožensky neutrálního státu se k víře a náboženství nevyjadřovala v zásadních projevech či v parlamentních debatách, nýbrž spíše mimochodem, ve spontánně vedených interview či volných debatách. Vztah upadající žité víry a politiky tak tematizovala i v diskusi na univerzitě ve švýcarském Bernu v září 2015, kde reagovala na otázku o nebezpečí islamizace Evropy v souvislosti s tehdy kulminující migrační krizí. Za zásadní problém označila skutečnost, že křesťané dnes ztrácejí odvahu hlásit se ke své víře, a tudíž i odvahu k dialogu s nevěřícími, což „prosím pěkně“ podle ní i předpokládá účast na bohoslužbách, znalost Písma a třeba i schopnost nevěřícím vysvětlit, co který obraz v kostele znamená. A jako nejlepší recept proti islamizaci označila, světe, div se, návštěvu kostela. Při téže příležitosti zase komentovala anketu, podle níž většina Němců už není schopna vysvětlit smysl svatodušních svátků. Podle ní je těžké lámat rukama nad způsobem víry některých muslimů, když se muslimové často lépe vyznají v Koránu než my křesťané v Bibli.

Značné rozladění vyvolal mezi částí katolíků výrok z února 2009, v němž vyzvala Svatý stolec, tedy i papeže Benedikta XVI., aby se jasněji distancoval od výroků anglického lefebvristického biskupa a popírače holocaustu Richarda Williamsona, jehož exkomunikace papež krátce předtím zrušil, a to v zájmu obnovení dialogu s kontroverzním kněžským bratrstvem Pia X. Němečtí katoličtí biskupové tehdy přijali výzvu kancléřky s nevolí a označili ji za vměšování do vnitrocírkevních záležitostí, podobně reagovala i řada politiků CDU, především předseda parlamentu Norbert Lammert. Ani telefonát mezi Merkelovou a papežem Benediktem XVI. tyto disonance úplně nesetřel, kancléřka pak ovšem věnovala katolické církvi a institucím mnohem větší pozornost a častěji je navštěvovala.

Obecně lze říci, že na jedné straně se kancléřčin vztah k Římu a papežství zlepšoval, a to i díky nespornému vlivu její politické přítelkyně a pozdější německé velvyslankyně u Svatého stolce Anette Schawanové. Na druhé straně kancléřka v době pontifikátu Benedikta XVI. nikdy oficiálně Vatikán nenavštívila (s papežem se ale setkala při jiných příležitostech), zatímco během pontifikátu papeže Františka tak učinila už třikrát. V době migrační krize navíc velmi ocenila, že se nejvyšší představitelé německé katolické i evangelické církve za její postup téměř bezvýhradně postavili, ostatně tak učinil i papež František.

Cit pro střední Evropu

S Merkelovou odchází osobnost, která měla z osobních a historických důvodů zvláštní empatii pro státy střední a východní Evropy. Jako studentka a vědecká pracovnice tyto země procestovala, osvojila si dobrou znalost ruštiny a díky své stáži v Československé akademii věd i základy češtiny. K českým zemím ji pojilo pouto profesionální i osobní, zvláště si cenila svého pražského školitele, fyzikálního chemika Rudolfa Zahradníka. I jako ona „nejmocnější žena světa“ si pro něj i pro své bývalé pražské kolegy později našla čas.

Jako politička s východoněmeckou zkušeností vnímala také potíže spjaté s postkomunistickou transformací a včas si například uvědomila, že politicky méně stabilní země na východ od Německa zřejmě nemají ekonomickou, ale především mentální kapacitu přijmout větší množství uprchlíků. Proto nakonec netrvala, na rozdíl od jiných západoevropských politiků, na prosazení povinných kvót. Přesto však její vstřícnost při tzv. migrační krizi vyvolala u nás velký odpor a kancléřčina dosavadní popularita značně poklesla. Její návštěva Prahy v následujícím roce byla dokonce provázena halasnou demonstrací před sídlem české vlády. Významná část tuzemských politiků a médií, ba dokonce i některých „křesťanských“, pak pěstovala negativní obraz kancléřky, která údajně otevřela dveře dokořán islamizaci Evropy či vnutila státům EU „nerealistický“ green deal.

S blížícím se datem odchodu se však ozývají i překvapivé hlasy někdejších ostrých kritiků, například europoslance Jana Zahradila. I on tuší přicházet dobu, v níž bude německá politika v řadě ohledů asertivnější a kdy na „strategickou trpělivost“ Angely Merkelové budeme rádi vzpomínat.

Autor působí na katedře německých a rakouských studií Fakulty sociálních věd UK.