Co taková funkce obnáší?

Mým úkolem je naslouchat jim, být jim k dispozici, modlit se za ně. Organizovat pro ně exercicie, duchovní obnovy, tábory pro děti, setkání na různých místech diecéze. Teď nás čeká nejbližší setkání Čechů z Banátu 16. října v klášteře Teplá.

Vy se ale Čechům z Rumunska věnujete už delší dobu, ne až nyní, kdy jste tu pro ně oficiálně.

Vlastně už od devadesátých let, kdy jsem působil v Rokycanech. Teď je to pro mě v podstatě návrat. Velké poděkování ale patří především emeritnímu biskupovi Františku Radkovskému, který před třiceti lety s myšlenkou „nenecháme je v tom samotné“ začal podporovat jejich integraci. S vděčností připomínám i pomoc ředitele Diecézní charity Plzeň Jiřího Lodra a jeho spolupracovníků.

Dají se Češi, kteří se do vlasti svých předků vrátili v 90. letech z rumunského Banátu, nějak obecně charakterizovat?

Řekl bych, že jsou povahy trochu uzavřené. Jsou ale pracovití a kladou velký důraz na víru a vzdělání svých dětí. Jejich intuitivní víra vyhovuje spíš starším generacím než mladým. Ovšem společenství banátských přistěhovalců hrozí postupný zánik, způsobený asimilací s českým prostředím. Často bývají nazýváni Rumuny, ale oni se s hrdostí hlásí k tomu, že jsou Češi.

Vaši rodiče byli také rumunští Češi. Je možné, že právě proto těmto lidem tak dobře rozumíte?

Moji rodiče přišli na Sokolovsko v roce 1947, reagovali na aktivitu českých vládních zmocněnců, kteří přijížděli do českých vesnic v Rumunsku a svolávali lidi do vysídleného pohraničí. Maminka pocházela ze zaniklé obce, kterou po vybudování přehrady Železná vrata zaplavil Dunaj, tatínek z banátské vesnice. Tři moji sourozenci se narodili ještě v Rumunsku, dalších pět a já už v Kraslicích. Může být, že jsem přistěhovalcům díky rodinným zkušenostem rozuměl víc zejména v začátcích, kdy se jim hodně stýskalo. Ale asi to nebude stěžejní. Víc záleží na přístupu, jaký k nim člověk zaujme.