Na první pohled je vidět, že se to tu od mé poslední návštěvy značně proměnilo. Co vše se v Drastech za poslední rok změnilo?

Stavební firma, která nám opravovala první dva domy, zde svou práci skončila na podzim loňského roku postavením nové vstupní brány, parkoviště a úpravou prostor okolo obou domů. Završila se tak první etapa obnovy areálu. V mezičase, před začátkem druhé etapy, jsme pokračovali v práci jiného druhu. S pomocí menších firem nebo našich známých jsme postavili klauzurní zeď u silnice do Vodochod, boural se velký seník, tzv. ocelokolna, která zde zbyla po zemědělském družstvu, došlo také na generální opravu studny, která se desetiletí nedělala, přitom z ní berou vodu celé Drasty. Na jaře jsme v centrální části lesoparku postavili altán pro posezení. S pomocí brigádníků jsme začali připravovat sýpku na budoucí opravu – odstraňovali jsme žlaby a betonovou podlahu, budovali vnitřní odvětrávací kanály.

Takže pandemie čilý stavební ruch v Drastech neomezila? Předpokládám, že brigádníci příliš přijíždět nemohli.

Omezila, projevilo se to v opožděném řešení reklamací z první etapy a také posunutím etapy druhé. Brigádníci přijížděli v omezeném počtu nebo vůbec. Naštěstí se nám podařilo mít velkou brigádu Starých Pák na podzim i na jaře v době, kdy nejpřísnější lockdown ještě nebo už nebyl. V době, kdy nebyla tak přísná omezení ohledně cestování, přijížděli jednotlivci, kterým dlouhodobý home office nedělal psychicky a fyzicky dobře – ti byli rádi za jakoukoli práci v přírodě o samotě na našem pozemku. Pak k nám ještě přijížděli jednotlivci, kteří měli pracovní povolení na práci u nás.

Teď už se brigádníci pomalu vracejí?

Bohužel příliš ne. Pravidelně k nám přijíždějí několikrát v roce farníci z Odoleny Vody a okolí v čele s P. Kamilem Vrzalem, každý rok zde také byli na brigádě farníci z Kobylis a Čakovic. Nedávno si zde dělali teambuilding pracovníci jedné banky; jinak velké skupiny a farnosti, které se přihlašovaly dříve, se nyní nehlásí. Je to asi pochopitelné, lockdown byl pro mnohé vysilující a nyní potřebují nabrat potřebnou sílu na dovolených nebo musí dohnat to, co sami během roku nestihli. Někteří brigádníci se k nám ale začali pravidelně vracet, teď je to několik mužů, kteří nám pomáhají sekat pozemek křovinořezem, provádějí zdravotní řez stromů, vytyčují cesty v lesoparku aj.; dva tatínkové od sester k nám jezdí někdy i dvakrát týdně a dělají všechny potřebné práce včetně zednických. Také my snad zvládáme práci na pozemku lépe než loňský rok, kdy jsme se stěhovaly, a účinněji bojujeme se vším plevelem.

Jak koronavirus omezil přímo vaši komunitu?

V listopadu onemocnění prodělala téměř celá komunita. Byly jsme několik týdnů v izolaci, nejezdili k nám ani kněží, měly jsme jen bohoslužbu slova a převorka nám podávala svaté přijímání. Měly jsme lehčí nebo středně těžký průběh, jen jedna ze sester skončila v nemocnici s nelepšícím se zápalem plic a vysokými teplotami. V únoru a březnu onemocněli někteří naši rodiče, zde už průběh byl těžší. Naštěstí nikdo z nich nezemřel.

Obraceli se na vás lidé s prosbou o modlitby? Co konkrétně vám svěřovali?

Ano, samozřejmě. Prosili za zdraví své nebo svých nejbližších, také nám svěřovali všechny existenciální problémy, které pandemie způsobila. Mohly jsme takto mít účast na všem těžkém a bolestném, čím si společnost procházela.

Lze říct, že pandemie pomohla k částečnému návratu vašeho klauzurního stylu života, který jste po dobu stěhování a stavby opustily? 

Po dobu naší izolace jistě. Klauzuru se snažíme zachovávat v Domě Navštívení, který je v současnosti naším provizorním bydlením. Jinak se pohybujeme po našem dvoru a pozemku, který ještě není úplně uzavřený, a proto se na něm setkáváme s brigádníky, pracovníky firem, našimi nájemníky nebo i těmi, kteří se přijedou do Drast jen tak podívat. Samozřejmě v době lockdownu bylo všechno klidnější a mohla se tak trochu zklidnit i naše komunita, i když jsme se zároveň musely věnovat i věcem, na které nebyl během stěhování čas.

Jakým?

Hodně jsme rozšířily náš web o stěhování o nové informace a fotografie, zároveň se nám konečně před adventem podařilo zprovoznit nové webové stránky našeho e-shopu, kde prodáváme naše výrobky. Sestry mohly začít více pracovat ve svých dílnách, zvláště v té na zdobení svící. Na keramickou dílnu se připravoval prostor v jednom z domů, ta začala opět vyrábět letos v létě.

Jak se vám vlastně v Drastech žije? Užíváte si konečně dostatku prostoru, který vám na Hradčanech tolik chyběl?

Už zde žijeme druhým rokem a musím říci, že přes všechnu námahu a obtíže, které stěhování, stavba a obnova dvora přináší, svého rozhodnutí nelitujeme, ba spíše jsme utvrzovány v tom, že to bylo rozhodnutí správné a životodárné. Byly jsme moc vděčné, že i v době lockdownu jsme mohly chodit na náš velký pozemek a pracovat na něm. Celá komunita, všechny sestry, se zde cítí dobře. Stále také dostáváme velmi pozitivní reakce od místních lidí, cyklistů, kteří okolo často jezdí, i našich známých, kteří sem přijíždějí, na celou obnovu dvora. Mnozí se nám nyní také přiznávají, že když zpočátku viděli stav dvora, byli malomyslní a vůči našemu projektu nedůvěřiví, a až nyní, po první fázi obnovy, začínají věřit, že jsme nebyli idealističtí snílci a že to opravdu dotáhneme do zdárného konce. Kéž by Pán dal, aby tomu opravdu tak bylo.

Co důležitého prožila během tohoto roku vaše komunita?

Mimo těch věcí, o kterých jsem už mluvila, musím říci, že jsme také čím dál tím víc vděčné našemu otci provinciálovi za jeho doporučení, abychom již v době provizoria nezvaly lidi jen na práci, ale také na společné slavení mše svaté. Zpočátku jsme myslely, že pro to zde není vhodné místo; nakonec jsme se rozhodly brigádně upravit prostor v prvním patře druhé sýpky, která zde je, a od 9. srpna loňského roku se zde slouží veřejná mše svatá v neděli, v letním období i v sobotu. A vzniká zde již teď moc hezké společenství lidí – našich nájemníků, místních lidí, našich terciářů i těch, kteří k nám chodili ke sv. Benediktu v Praze a nyní za námi jezdí do Drast. Jako Karmel sv. Josefa jsme také byly velmi vděčné za vyhlášení Roku sv. Josefa. Považujeme za více než symbolické, že v tomto roce začneme stavbu samotného kláštera a kostela a že všechny sestry ve formaci složí v tomto roce své sliby – dvě své celoživotní zasvěcení a jedna své sliby časné.

Jak moc se zpozdila příprava stavby vlastního kláštera a kostela?

Již kvůli opožděnému stěhování do Drast jsme měly skluz několik měsíců, nyní se to ještě protáhlo kvůli koronavirové krizi. Projektová dokumentace se dělala dvojnásobně dlouho, než jsme myslely, a tak jsme výběrové řízení na firmy zahájily až na jaře. Nyní jsme ve fázi užšího výběru a na podzim bychom měly, dá-li Pán, začít stavět. Zpoždění nám ale nijak zvlášť nevadí, v Domě Navštívení se nám bydlí celkem dobře a jiné práce okolo je také stále dost. Jedno negativum to ale má, a to je enormní zdražení všech stavebních materiálů.

Projeví se toto zdražení výrazně na ceně stavby?

Bohužel ano. Že nám budou chybět peníze, jsme věděly, ovšem nepředpokládaly jsme, že až tolik. Nějaké prostředky nám půjčily naše dačické sestry, budeme také muset navýšit svůj úvěr u banky. I tak ovšem nebudeme moci postavit celý klášter a kostel. Snad se nám to podaří do té míry, abychom se mohly přestěhovat a uvolnit tak pro hosty Dům Navštívení. Nebudeme moci ovšem uzavřít klauzuru, protože zatím nemáme prostředky na dokončení kostela a také fortny (vrátnice) a dílen.

Jaké máte plány na nejbližší měsíce?

Snad se nám podaří, že na konci srpna podepíšeme smlouvu s novou stavební firmou. Od 1. října by měla začít 2. etapa obnovy areálu – stavba kláštera a kostela. Budeme se pokoušet shánět prostředky na dostavbu kláštera a budeme dále kultivovat náš pozemek a vyrábět předměty pro náš e-shop.