Měsíc před svými 96. narozeninami zemřel v den Nanebevzetí Panny Marie – patronky svého „rodného“ farního kostela, na který pamatoval i ve své poslední vůli.

„Byl to člověk Boží, který měl rád Pána Boha a také rodiny a děti, podporoval společenství kněží i farníků a charakterizovala ho vzdělanost i snaha získané znalosti předávat – ať už v rámci nedělních homilií anebo články v děkanátním oběžníku,“ vzpomíná P. František Eliáš, bývalý děkan v Zábřehu. V nedalekém Dlouhomilově totiž Mons. Pospíšil působil řadu let, než posléze přijal pozvání žít u známých v Brně.

I zde navzdory vysokému věku zůstával aktivní. „V rámci šestiletého cyklu ‚Učící se církev‘ zpracovával dané téma na každou neděli a jeho texty vycházely v zábřežských Farních informacích s nákladem dva tisíce kusů a později i knižně. Své homilie také rozesílal na mnoho míst po celé ČR, kde o ně měli zájem a vyvěšovali je na kostelních nástěnkách,“ říká P. Eliáš.

Rodák z Horních Nětčic nedaleko Soběchleb na Hranicku přijal kněžské svěcení v Olomouci roku 1949 a po čtyřleté službě u Pomocných technických praporů postupně působil v řadě míst na Slovácku, Valašsku, Olomoucku i Zábřežsku. Poslední rozloučení s ním se uskutečnilo minulý pátek, uložen byl do kněžského hrobu na hřbitově v Soběchlebích. A na zdejší farní kostel, kde byl před téměř 96 lety pokřtěn, také pamatoval ve své poslední vůli: prosbou, aby lidé místo květinových darů přispěli na jeho obnovu (rozhovor s P. Pospíšilem přinesl KT 26–27/2019).