10. 8. 2021
|Církev nemůže existovat bez kontemplace. V tomto se také ozřejmuje nezbytná funkce mariánského prvku. Církev slouží člověku právě skrze Mariino tajemství, setrvání, zastavení se, které nechce jen pořád něco produkovat a přinášet úspěchy.
Vedle Jana je mezi evangelisty především Lukáš vykladačem mariánského tajemství. Lukáš vyzdvihuje jeden rys, který byl pro něho na Marii důležitý a jeho prostřednictvím se stal důležitým také pro předávání a tradici: o Marii třikrát říká, že slovo uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o něm (Lk 1,29; 2,19; 2,51). Nejprve ji tato charakteristika činí pramenem předávání. V její paměti se slovo uchovává; proto je spolehlivou svědkyní událostí.
Ovšem paměť si žádá více než pouhé vnější registrování toho, co se děje. Pouze vnitřní spoluúčast umožňuje přijetí a uchování slova. Co se mě nedotkne, ba ani do mě nepronikne, to se setře ve změti všeobecných vzpomínek a ztratí svou specifi ckou podobu a tvar.
Především k sobě ale patří také pochopení a uchovávání. To, co jsem opravdu nepochopil, čemu jsem neporozuměl, nemohu ani adekvátně předávat dál. Teprve až když rozumím a chápu, skutečnost přijímám. Porozumění zase souvisí s jistou mírou vnitřní identifikace s tím, co jsem pochopil. Váže se na lásku. Co nemám rád, co nemiluji, tomu nemohu opravdově rozumět. Proto k předávání nepatří pouze taková paměť, kterou potřebujeme, abychom si zapamatovali telefonní čísla. Patří sem však paměť srdce, v níž dávám něco ze sebe sama. Podílnictví a věrnost nejsou protiklady – podmiňují se.
Maria tedy u Lukáše představuje ztělesnění paměti církve. Ona přijímá věci bdělými smysly a zachází s nimi skrze své nitro. Proto „Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom,“ říká o ní Lukáš (2,19). Nebo jinde: „jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci“ (2,51). Maria srovnává slova a události víry postupně se zkušenostmi svého života, a tak teprve poznává lidskou hloubku jednotlivého, tímto se jednotlivosti spojují v celek. Víra se mění v porozumění a pochopení, a může být předávána dál: už není pouhým vnějším slovem, ale je nasycena a protkána zkušenostmi vlastního života, „přeložena“ do lidského života. A v důsledku toho také „přeložitelná“ do života dalších lidí.
Maria se tak stává symbolem úkolu církve: být příbytkem Slova, střežit a skrývat jej ve spletitostech věků. Ochránit ho za každé nepřízně a nepohody. Maria se tedy jeví jako výklad podobenství o zrnu, které nalezlo úrodnou půdu a přinese stonásobný užitek. Není půdou mělkou, která nemá prostor pro kořeny. Není shromaždištěm vrabců povrchnosti, kteří všechno hned vyzobou. Není obrostlá houštím bohatství, které nedovolí vzejít novému růstu.
Maria je člověk, který má hloubku. Ponechává Slovu prostor, aby mohlo dobře zapadnout. Tak vypadá proces plodné proměny dvojím směrem – ona nasycuje Slovo svým životem, dává mu k dispozici jeho mízu a sílu. Zároveň však její život protkává, obohacuje a prohlubuje síla Slova. Maria nejprve jakoby Slovo stráví, upraví jej sobě na míru, ale během toho také ona svůj život upravuje na míru Slovu. Její život se stává slovem a stává se smyslem.
To je způsob, jak se v církvi uskutečňuje předávání, jak dochází k duchovnímu růstu, zrání člověka a lidstva. Pouze takovým způsobem se může člověk a lidstvo duchovně prohlubovat a zrát. To znamená: pouze takto lze postoupit vpřed.
Benedikt XVI.: Boží světlo v naší době.
Meditace k církevnímu roku (Paulínky 2008); redakčně upraveno