Útěšné promluvy do světa, který zešílel – tak odkazuje esejistka Kathleen Norrisová k sérii rozhlasových vysílání pro BBC, jejichž autorem je známý a dodnes oblíbený křesťanský autor C. S. Lewis (1898–1963). Tehdy – bude tomu už 80 let – zněl Lewisův hlas v britských domácnostech sužovaných zoufalstvím a nejistotou druhé světové války. Mluvíme zde o všudypřítomné hrozbě německých náletů, potravinových lístcích a nedostatku základního zboží a samozřejmě o strachu o život příbuzných a přátel v aktivní vojenské službě.

Ačkoliv svět, který tehdy zešílel, je o poznání jiný než dnešní svět se svými neduhy, Lewisovo dílo K jádru křesťanství, vzniklé na základě těchto promluv, je stále živé. Důvodem takové nadčasovosti může být především to, že lidé jsou stále stejní a C. S. Lewis se prokázal nejen zde, ale i ve svých dalších knihách a esejích jako skvělý znalec lidského charakteru. Navíc jsou jeho argumenty svou svěžestí a důsledností zábavné dokonce i pro ty, kdo s ním nesouhlasí. V neposlední řadě se Lewisovo dílo snadno čte, protože autorův slovník je prost jakýchkoliv nesrozumitelných teologických výrazů, nepromyšleně na sebe navršených náboženských pojmů, stejně jako nic neříkajících jazykových girland.

Jaké ale je podle Lewise křesťanství oloupané od své sentimentální a rétorické slupky? Ať už jste sami knížku K jádru křesťanství četli, nebo váháte, jestli si vůbec najde místo ve vaší knihovně, kulaté výročí Lewisova rozhlasového projektu je příležitostí na tuto otázku odpovědět a zároveň se zamyslet nad tím, jakou inspiraci nám může dát dnes.

Nezředěné křesťanství, přímé a konkrétní

Stejně jako Lewisův jazyk, i křesťanství, do nějž své čtenáře uvádí, je nezředěné, přímé a zcela konkrétní. Není to náboženství pohodlné, poskytující únik ze světa a nalinkované podle lidských přání. Je to náboženství, které je především pravdivé, jak podotýká Lewis v jedné z válečných promluv: „Hledáte-li pravdu, můžete nakonec najít i útěchu; hledáteli útěchu, nenaleznete útěchu ani pravdu – najdete jen sladké lichotky a přání, jež jsou otcem myšlenky.“ Pravda je pro Lewise základním kritériem a můžeme předpokládat, že i pro jeho dobové publikum vystavované válečné propagandě muselo být samotné hledání pravdy a smysluplnosti důležitým zdrojem naděje.

Křesťanství v Lewisově podání tedy není jen nějaký náhodný světonázor, který lze následovat, když se to člověku hodí, a vytěsnit, nezapadáli do jeho plánu. Přijmeme-li jej za pravdivé, pak už to musí být se vším všudy – včetně zcela jasných nároků pro každodenní život. Nejde totiž o náboženství, jehož prvotním cílem by bylo povznést se do mystických výšin či získat nějaké mimořádné vědění. Je záležitostí zcela praktickou. I to může být důvodem, proč ze všeho nejdřív mluví Lewis o přirozeném mravním zákoně. Vede člověka k zamyšlení, že intuitivně cítíme, že bychom měli konat dobro (přinejmenším, že by alespoň vůči nám lidé měli být dobří, ohleduplní a spravedliví). Zároveň vnímáme, že tomu tak není. Ve světle učení o stvoření, dědičné vině a vykoupení získává tato základní lidská zkušenost nejen své vysvětlení, ale i toužebné východisko. Toto je jádro křesťanství, o němž Lewis mluví a na nějž pak navazují konkrétní mravní požadavky a dogmatické formulace.

Rozum a tajemství

V další řadě je pro Lewise zcela zásadní, že se křesťanské učení nepříčí lidskému rozumu. Křesťanská víra nepředpokládá bláhový krok do tmy a Bůh po nikom nežádá, aby věřil v nesmysl. V tom Lewis spatřuje svůj úkol apologety – ukázat svým čtenářům a posluchačům, že přijmout křesťanství je věcí rozumnou. Zároveň však křesťanství není podle Lewise výsledkem jednoduchého sylogismu, ale přestože lze na jeho pravdivost usuzovat z logických závěrů, zbývá veliký prostor i pro tajemství, překvapení a úžas.

Právě neuchopitelnost a nedefinovatelnost šíře křesťanského obrazu světa je pro Lewise podstatným argumentem pro jeho pravdivost: „Volat po jednoduchém náboženství nemá smysl. Vždyť nic skutečného není jednoduché,“ zdůrazňuje v K jádru křesťanství. Pravdivost křesťanství podle Lewise potvrzuje fakt, že tak komplexní náboženství by si člověk byl stěží schopen vymyslet. Zároveň ale ve světle křesťanství nacházejí vysvětlení skutečnosti, které by se jinak lidskému rozumu jevily jako příliš nesourodé, a proto by byl člověk nucen přijmout buď jen jednu, či druhou. Křesťanství ale dokáže integrovat lidskou zkušenost v její největší možné šíři, jak náš autor výstižně vyjadřuje v závěru svého eseje Je teologie poezií: „Věřím v křesťanství tak, jako věřím, že slunce vyšlo nejen proto, abych je viděl, ale protože v jeho světle vidím i všechno ostatní.“

Tento široký záběr křesťanského obrazu světa má svůj základ v samotném pojetí Boha. Křesťanský Bůh je trojjediný a i jím stvořená skutečnost tvoří jednotu ve své různosti a rozmanitosti. Lewis nevnímá všechno, co je, jako nudnou jednolitou uniformitu, ale jako součást velikého tance. Člověk jako stvořená bytost se svobodnou vůlí má pak za úkol naučit se jeho taneční kroky, aby do něj mohl být vtažen. Tak Lewis chápe i samotný smysl vtělení Božího Syna, který „se stal člověkem, aby lidem umožnil stát se Božími syny“. Nejsme odkázáni na své vlastní síly, ale následováním Krista nacházíme cestu, jak do toho velikého tance vstoupit.

Veškerá skutečnost je přitahována k tomuto středu a to, co k němu nesměřuje, není samostatně fungujícím principem, ale trpí nedostatkem či určitou deformitou. Ať už jde o sebeprozaičtější či sebevznešenější lidské touhy, vše v tomto středu najde své správné místo a naplnění. Nic skutečného a pravdivého nezůstane vně. To se týká i vztahu mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími: „Jste-li ateistou, musíte věřit, že všechna náboženství celého světa jsou v podstatě jeden velký omyl. Jste-li křesťanem, smíte věřit, že všechna náboženství – dokonce i ta nejbizarnější – obsahují zrnko pravdy.“ Křesťanství, jak ho Lewis představuje, nás vybízí svůj život rozšiřovat za omezený horizont vlastního já a jít stále výše a ještě dál (použijemeli slova z posledního dílu Letopisů Narnie).

K pravdě lze směřovat

V Lewisově podání není pravda jednoduchá, ale už jen vědomí toho, že lze k pravdě směřovat a snažit se podle ní žít, může být velmi cenným zdrojem naděje, která byla zapotřebí v Lewisově době stejně jako dnes. Tuto naději se snaží zvěstovat pokud možno co nejširšímu publiku, a proto se vyhýbá tématům, která by vedla k zbytečným rozkolům a rozdělením. „Církev má jediný účel: vtáhnout lidi do Krista, učinit z nich jeho malé repliky. Pokud se to neděje, pak jsou všechny katedrály, duchovenstvo, misie i kázání ztrátou času,“ objasňuje autor své priority. Právě proto mluví pouze o „jádru“ křesťanství a nechává své posluchače i čtenáře zakusit, že s ostatními věřícími mají společného více než to, co je dělí.

A v tom také spočívá Lewisova první výzva pro dnešek, který je snad až příliš přehlcen vášnivými diskuzemi různých táborů nad tématy, která jsou v porovnání s jádrem křesťanské víry zcela okrajová. V Lewisově duchu bychom se mohli více zaměřit na to, abychom nejen slovy, ale konkrétními činy rozdělené tábory spojovali a vnášeli do světa naději místo rozdělení. Ve druhé řadě jsou nejen zmíněné Lewisovy promluvy, ale celé jeho dílo velkou výzvou pro všechny laiky, aby neměli strach přijmout zodpovědnost a plně rozvinout své poslání ve službě církvi. C. S. Lewis sám nebyl součástí žádných oficiálních organizačních struktur; neměl v církvi žádný placený post. Byl naopak zcela obyčejným návštěvníkem malého kostelíka na okraji Oxfordu. Sám se nepovažoval za víc než za bečící ovci, ale právě v tom viděl svou podstatnou roli: „Nepokouším se být vejcem, které poučuje slepici. Jsem ovce, která říká pastýřům to, co jim může říci jedině ovce. A teď tedy začínám bečet,“ podotýká v eseji Zrnko kapradiny a sloni.

O tom, že Lewisovo laické bečení není ničím méněcenným v porovnání s křesťanskou literaturou z pera náboženských představitelů, svědčí fakt, že jeho dílo dodnes zdobí nejednu farní knihovnu a mezi jeho obdivovatele patřil papež Jan Pavel II. nebo jeden z největších teologů 20. století Hans Urs von Balthasar. Na svém vlastním příkladu C. S. Lewis jasně dokládá, že i laici jsou povoláni, aby v církvi a veřejném prostoru pozvedli svůj hlas, protože existují věci, které mohou vyslovit jedině oni. Zároveň ale ukazuje, že je třeba ujmout se takového úkolu s velkou zodpovědností a podobně jako on prohlubovat své teologické vzdělání a tříbit schopnost kritického myšlení.

V dnešní době, kdy jsou teologické obory otevřeny laikům i budoucím duchovním bez rozdílu, jsou možnosti ještě širší, než bývaly v Lewisově době. Není třeba čekat, než na takovou činnost člověk dostane nabídku s hodinovou sazbou – či lépe, pracovní úvazek. Lewisovo dílo je jasným důkazem, že je možné a žádoucí laickou teologii rozvíjet, i kdyby to mělo být jen volnočasovou aktivitou. Také on totiž ke svému psaní mohl se zapálenou dýmkou zasednout až poté, co večer do šuplíku založil opravené studentské eseje.

Autorka je teoložka, působí na Katedře systematické teologie a filosofie KTF UK.

Ve své knize Rozumové argumenty a pohádkové světy (Karolinum 2021) promýšlí na příkladu C. S. Lewise, jakým jazykem dnes mluvit o víře a jak ji obhajovat.