Jak ve vás zrálo rozhodnutí ke kněžství, jak jste rozeznal své povolání?

Pocházím z Prahy, z věřící rodiny, chodil jsem do mateřské i základní školy k sestrám voršilkám a od 13 let začal jezdit na akce pro ministranty pražské arcidiecéze. Tam se to „nastartovalo“. Hlavním impulsem však byla v mých 16 letech ministrantská pouť do Říma.

Věk novokněží se postupně zvyšuje, někteří ještě vystudují jiné obory nebo pracují. Vy jste směřoval ke kněžství hned po maturitě na gymnáziu (2013) – jaké výhody podle vás tato přímá cesta má?

Existují dvě teorie o tom, co je lepší, které se ale podle mě nevylučují. Starší kandidáti sice mají pracovní i životní zkušenosti, kdežto já jsem mladý a spoustu mi jich ještě chybí – ale na druhou stranu, jestli mě Pán Bůh volal už jako mladého, proč čekat? Mohu pak lidem sloužit delší dobu. A mimo to nechci spoléhat jen na vlastní schopnosti něco se naučit, ale i na milost pro službu, kterou mi dává Bůh.

Co vám dala tříletá studia v Římě?

To byla zkušenost k nezaplacení a jsem za ni moc vděčný. Naučil jsem se italsky, poznal tamní kulturu, Řím jako centrum církve a zároveň i církev univerzální, protože se mnou studovali lidé z celého světa. Otevřelo mi to obzory – že Praha ani střední Evropa nejsou středem světa. Lidé ze zahraničí – Brazílie, Indie nebo afrických zemí – mají jiné vidění, ale na tom podstatném se shodneme. Uvědomil jsem si také, že Češi jsou srdcem Slované, ale myšlením Germáni, což například Jihoameričanům nešlo do hlavy.

Jakým knězem byste rád byl?

Asi Kristovým. Chtěl bych žít z Krista, mít kněžskou identitu jako on a čerpat ze svátostí – a tím se co nejvíce přibližovat lidem.