Co přesně se tehdy na Staroměstském náměstí stalo?

Bylo brutálně popraveno sedmadvacet lidí označených jako vůdci proticísařského stavovského povstání. Ve skutečnosti mezi nimi byli jak skuteční viníci, tak odsouzení „do počtu“. Zatčených po povstání nebylo jen 27; bylo jich šest desítek a pak se handlovalo s penězi a konexemi, kdo vyvázne a kdo skončí na popravišti. Tehdejší doba dala hodně na symboly, na čísla, takže i v počtu popravených najdeme silnou symboliku. Tři byli vysocí šlechtici, sedm rytířů a ostatní měšťané – aby tak každý stav měl mezi nimi své zástupce. Někteří z popravených měšťanů ani nebyli aktivně do povstání zapojení, „provinili“ se jen tím, že jako radní svých měst složili přísahu protikráli Fridrichu Falckému.

Byla takováto poprava ve své době běžným trestem?

To rozhodně ne, i v tehdejší Evropě sotva najdeme něco srovnatelného. České země za sebou tou dobou měly už určitou tradici rebelií i trestů, ale například i porážka povstání proti Ferdinandu I. ve 40. letech 16. století skončila jen vyvlastňováním a čtyřmi popravami – dvou šlechticů a dvou měšťanů. Tentokrát to bylo jiné. Za prvé všechny zaskočil vysoký počet popravených a potom i to, že šli pod meč i ti nejvýznamnější šlechtici, držitelé nejvyšších zemských úřadů: Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec nebo Kryštof Harant. Popravy trvaly několik hodin a zahrnovaly odtínání údů, čtvrcení nebo vyříznutí jazyka – to byl trest pro Jana Jesenia za vyjednávání s uherskými stavy. Mělo to ukázat bezprecedentním, odstrašujícím způsobem, jak se císař dokáže vyrovnat s jakýmkoli odporem. Tímto krvavým divadlem to Ferdinand II. sdělil nejen podrobeným českým zemím, ale celé tehdejší Evropě. Ale protože si ani císařská strana nebyla jistá, jak přihlížející lid na tak emočně silnou, děsivou podívanou zareaguje, hlídal pro jistotu celou popravu v prstenci kolem popravčího pódia Valdštejnův pluk.

Zmiňujete, že se o výši trestu dalo v zákulisí vyjednávat...

Například Vilém Popel z Lobkowicz, jeden ze stavovských direktorů, místo bez hlavy skončil jen ve vězení na Zbiroze, protože se za něj u vídeňského dvora přimluvili jeho katoličtí příbuzní. Také za Jana Sixta z Ottersdorfu se postavila rodina, takže dostal milost přímo na popravišti. Ale jiní, kteří patřičné styky neměli, žádné úlevy nezískali. Jáchym Ondřej Šlik zase byl sice někdejším vychovatelem luteránského saského vévody Jana Jiřího I., tehdejšího císařova podporovatele, ten ho ale přesto Ferdinandovi vydal, protože u něj politika převážila nad náboženskou sounáležitostí. Anebo je tu případ rodiny Černínových, kde je Diviš, nejvyšší dvorský hofmistr Fridricha Falckého, spolu s ostatními pány sťat, zatímco jeho bratr Heřman je součástí soudního tribunálu.

Jak se to mohlo stát?

Heřman i Diviš Černínové byli katolíci. Ale zase tu šlo o symboly: aby bylo možné ukázat, že poprava není motivovaná nábožensky, ale je trestem za vzpouru proti trůnu, vybrali soudci i jednoho katolíka. Rodinu Černínů toto rozdělení dost zasáhlo. Je ale doloženo, že na samotnou popravu svého bratra odešel Heřman z prostranství pod pódiem a vrátil se, až když bylo po ní, aby jí nemusel přihlížet.

Dobová grafika ukazuje manželky odsouzených, jak prosí o milost pro své muže. To je skutečná událost?

Tato grafika, která je také součástí naší výstavy v Národním muzeu, ukazuje v jednotlivých „okýnkách“ chronologicky celý průběh povstání i jeho tragickou dohru. A zachycuje i scénu, o které se zmiňujete. Skutečně se to stalo – po vynesení rozsudků Anna Černínová a další ženy i se svými dětmi přišly na Pražský hrad za místodržícím Karlem z Lichtenštejna a úpěnlivě orodovaly za svoje manžely. Máme v hlavě jako ústřední tragédii samotnou popravu, ale pro mě osobně patří k právě tak silným momentům tento výjev, jak děti a ženy v pláči klečí a spínají ruce, ale jejich prosby nejsou vyslyšeny.

Na vyobrazeních je vidět i velký krucifix přímo na popravčím pódiu.

Součástí popravčího rituálu byla možnost smířit se před smrtí s Bohem. K odsouzeným směli duchovní jejich církví, ať už při čekání na popravu, kdy se za ně mimochodem modlili i katoličtí mniši, nebo i na popraviště samotné. Uvádí se, že první katův úder – kterým Jan Mydlář sťal Jáchyma Ondřeje Šlika – byl tak prudký, že krev vystříkla právě až na několik metrů vzdálený kříž.

Jak skončili ostatní provinilci, kteří popravě unikli?

Pražský měšťan Martin Fruwein mohl očekávat odsouzení k smrti, ale popraven nebyl, protože mezi dvěma koly výslechů skočil z okna Hradu do Jeleního příkopu. Tři provinilí byli exemplárně vymrskáni z Prahy. Zbytek se tvrdým trestům víceméně vyhnul, dopadly na ně ale majetkové postihy. Konfiskace byly v pobělohorské době obrovským tématem.

Nakolik se po povstání proměnila majetková mapa českých zemí?

Především je tu velký rozdíl mezi Čechami a Moravou. Velká část moravských držitelů byli totiž katolíci – jako olomoučtí biskupové –, takže tu tolik změn neproběhlo. V Čechách ale v několika vlnách změnily majitele až tři čtvrtiny pozemků a sídel. Nejprve po porážce povstání, potom se přerozdělovalo znovu po smrti Albrechta z Valdštejna v roce 1634. Svou roli sehrálo i Obnovené zřízení zemské v letech 1627 a 1628, které pro ty nekatolíky, kteří nechtěli přijmout katolictví, znamenalo exil, a tedy opuštění dalšího rozsáhlého majetku. To všechno nepřineslo jen ekonomické dopady, ale i proměnu šlechtických rodů. Jedni – jako třeba Šlikové – postupně upadali, jiní – jako Lichtenštejnové – získali postupně nezměrný vliv, k majetku v českých zemích se nově dostaly některé rodiny, které pak ve zpětném pohledu znamenaly onu mytickou „cizáckou pobělohorskou šlechtu, která nás 300 let okupovala“.

Jak to s tou „cizáckou šlechtou“ bylo doopravdy?

Nemůžeme si myslet, že se češství v té době definovalo jazykem. Například když čteme výslechy našich českých stavů, nejméně třetina jich odpovídala pouze německy. Vlastenectví se vázalo k zemi, ne k řeči. Ale samozřejmě: konstatovat, že „přišla rakouská šlechta, která mluvila německy, a zabrala majetek protestantské šlechty, která také mluvila německy“ – to postrádá logiku, kterou pozdější staletí do bělohorského příběhu vložila.

Kolik lidí muselo po všech těchto událostech české země opustit nebo padlo za oběť nepokojům?

Před třicetiletou válkou (1618–1648) měly Čechy, Morava, Slezsko a Lužice asi čtyři miliony obyvatel. Po ní tu zbyl necelý milion. To znamená pustou krajinu. Kromě hospodářství to přineslo problém i v duchovní správě, kdy země sice byla „rekatolizovaná“, ale nebylo například snadné obsadit farnosti.

Jak vypadal tehdejší český exil?

S ním to nebylo vůbec jednoduché. Panovalo napětí mezi těmi, kdo byli zcela v nemilosti, a těmi, kteří stoupali nahoru. Část exulantů se domnívala, že se situace třeba ještě obrátí a oni budou moc zpět, což se některým splnilo po saském vpádu do Prahy v roce 1631. Tady ale byli najednou konfrontovaní s tím, že už se celková situace proměnila, země je katolická, v úřadech sedí docela jiní lidé. Protože mnozí doufali v brzký návrat, zůstala velká část exilu usazená hned za hranicemi v Sasku. Jenže tam se zase masová imigrace nelíbila místním. Jan Jiří Saský pak na příchozí uvalil daň. Nevraživost vládla i mezi exulanty luterského a bratrského vyznání, vypukaly spory o farářská místa atd. Rozhodně si nelze pobělohorské exulanty představovat jako soudržnou, jednolitou komunitu.

Která místa byla pro tehdejší exilový život zvlášť důležitá?

Především to byla Pirna hned za severními hranicemi. Tady působil například luteránský kněz a spisovatel Samuel Martinius z Dražova, vycházely tu modlitby, písně, kázání a také polemiky s Jednotou bratrskou nebo i propagandistické publikace, které vysvětlovaly stavovské povstání z pohledu poražené strany. Silný patetický příběh „krále na útěku“ Fridricha Falckého byl jedním z argumentů, kterým nekatolické osobnosti chtěly přesvědčit protestantské mocnosti, aby jim pomohly se vrátit. To platí například pro Jana Amose Komenského, který k protihabsburskému tažení a k obraně práv českého exilu vyzýval na každém královském dvoře od Švédska po Anglii, kam zavítal. Protihabsburská strana nicméně tyto hlasy nevyslyšela. Možnost návratu k poměrům před Bílou horou nakonec zcela zhatil vestfálský mír roku 1648. Od této chvíle bylo jasné, že hegemonie Habsburků ve střední Evropě potrvá staletí.

Historie nemá spekulace ráda, lze nicméně odhadnout, co by se dělo, kdyby...?

S touto myšlenkou jsme si na naší výstavě trochu pohráli. Co by bylo, kdyby se Habsburk po Bílé hoře zachoval milostivě? Kdyby se tolik nepopravovalo? Kdyby se tak tvrdě nerekatolizovalo? Třeba bychom dnes měli více domácí starobylé šlechty a možná bychom k ní měli pozitivnější vztah. 19. století, které ahistoricky postavilo „plebejské češství“ k „cizácké šlechtě“ do protikladu, by nemělo argument. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 bychom snad mohli mít místo republiky obnovené české království. A Komenský by směl zůstat doma, reformovat naše školství a my na tom dnes mohli být přinejmenším po téhle stránce lépe.

MICHAL STEHLÍK (*1976) je historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea a profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Odborně se zabývá především českými dějinami 20. století, je autorem řady publikací na toto téma, včetně monografie Babické vraždy 1951 (Academia 2016). Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí a připravuje vlastní popularizační pořady a podcasty. Je ženatý a má osm dětí. V Národním muzeu až do 31. srpna probíhá výstava „1620. Cesta na Horu“, na které se autorsky podílel.