Na bělohorské pláni nedošlo dne 8. listopadu 1620 k velké bitvě. Stavovské oddíly navzdory tomu, že zaujaly strategicky výhodnější postavení, neodolaly náporu spojených armád Katolické ligy a císařských. Pohromu dovršil chvatný útěk Friedricha Falckého z Pražského hradu a nechráněné hlavní město Českého království zůstalo na pospas vítězům. Vrchní velitel oddílů Katolické ligy Maxmilián Bavorský se ujal pořádání poměrů bezprostředně po bitvě. Podle všeho už 9. listopadu napsal dopis papeži, v němž nejprve parafrázoval Caesarova slova: „Také já jsem přišel a viděl a účastnil se bitvy.“ Sobě ale hlavní zásluhy za vítězství nepřičítá, v tomto listu dále praví: „Zvítězil jen Bůh, jemuž patří všechna čest a sláva.“

Už téhož dne se také k vévodovi Maxmiliánovi dostavili čeští zemští úředníci a žádali o zachování dosavadních zemských práv a svobod. Maxmilián sice slíbil, že vůdci povstání nebudou postiženi hrdelními tresty, ale zcela logicky ponechal rozhodování na Ferdinandovi II. a jeho vládě. Maxmilián Bavorský se v Praze dlouho nezdržel, už v druhé polovině listopadu odjel do Mnichova v doprovodu karmelitána Dominika a Jesu Maria, který před bitvou posiloval katolická vojska pozdvihováním obrazu Panny Marie. Maxmilián údajně odjel z Čech na koni Friedricha Falckého a neodjížděl jen v doprovodu zbožného karmelitána. Provázela ho i řada povozů naplněných kořistí z dobyté Prahy.

Maxmilián sice přislíbil, že ušetří vůdce povstání trestů nejvyšších, ale jeho slib (byl-li skutečně učiněn) měl pramalou platnost. Musíme si uvědomit, že pražskou defenestraci, sesazení řádně zvoleného panovníka z trůnu a další události nelze podle dobového práva hodnotit jinak než jako akt velezrady – potupení (urážky) panovníka – crimen laesae Maiestatis. Tresty na hrdle a propadnutí majetku byly tehdy v podobných případech naprosto běžnými sankcemi.

První hrdelní tresty byly vyneseny v dubnu – nejprve nad uprchnuvšími vůdci povstání, především Václavem Vilémem z Roupova nebo Václavem Bohuchvalem Berkou z Dubé. Bezprostřední postih se ale měl týkat těch, kteří byli bezpečně uvězněni především v Bílé věži a dalších prostorách Pražského hradu.

Ráno dne 21. června 1621 se na pražském Staroměstském rynku započalo truchlivé theatrum, kde bylo rukou kata Jana Mydláře a jeho pacholků ztrestáno 27 představitelů stavovského odboje. Popravě tehdy unikli vrcholní a nejaktivnější představitelé stavovského odboje jako Václav Vilém z Roupova nebo politik a vojevůdce Jindřich Matyáš Thurn. Truchlivý byl příběh rytíře Kašpara Kaplíře ze Sulevic, který na popravčí lešení stěží došel. Byl to úctyhodný kmet dávno osmdesátiletý – žádost o milost byla zamítnuta; jediné „milosti“ se mu dostalo, že nebyl po smrti rozčtvrcen jako jiní provinilci.

Moravským účastníkům povstání hrozily podobné tresty, ale během roku 1622 byly hrdelní ortely změněny na dlouhodobé věznění na brněnském Špilberku. Milosrdnější přístup k viníkům byl dílem přímluvy kardinála Františka z Dietrichštejna, který předsedal tamnímu tribunálu, i díky aktivitě neohroženého zastánce nenásilí Karla st. ze Žerotína.

Naše slavné prohry

Říká se o nás Češích, že máme více rádi své slavné dějinné porážky než slavná vítězství. V případě bitvy na Bílé hoře a doby následující tento výrok platí beze vší pochybnosti. Nářky nad náboženskou a národní katastrofou a následným útlakem obsahují nejen beletristická zpracování, ale i díla historiografická. Katolický kněz a autor řady historických románů a povídek Václav Beneš Třebízský nikdy nevyzdvihl vítězství katolických sil v onom pochmurném listopadovém dni, ale lkal nad truchlivým osudem národa. Asi nejznámější český autor historické beletrie Alois Jirásek se dokonce přičinil, byť nezaviněně, názvem jednoho ze svých románů Temno o obecně rozšířené dehonestující označení celé epochy. Přitom Temno rozhodně není románem antikatolickým. V krásné literatuře se ovšem neobjevovaly jen tragické rysy, prostor dostaly i sarkastické tóny. Příkladem může být proslulá Válka s mloky Karla Čapka, kde praví mlok objevený na Galapágách a znalý české historie i jazyka: „Jste zajisté hrdi na svou třistaletou porobu. Byla to velká doba… A úpěli jste?“ Odpověď českého cestovatele je samozřejmě kladná: „Ano, úpěli…“

Bílá hora v centru české otázky

Nedávno zemřelý historik Josef Petráň vyslovil nosnou tezi, že jistým specifikem zrodu české občanské společnosti je to, že se snaží zdůvodnit a ospravedlňovat sama sebe téměř výhradně svou minulostí… Do tohoto konceptu pak spadá i jistý pocit ublíženectví, prolínající se i odborným dějepisectvím. Česká kritická historiografie se odvíjí od díla Františka Palackého, jenž vytvořil na delší čas téměř závaznou koncepci českých dějin, když petrifikoval bezmála nadšení nad truchlivým bělohorským osudem. Václav Vladivoj Tomek měl více pochopení pro habsburskou, právně podloženou odvetu vůči českým povstalcům a oslavil vítězství katolických sil nad „německým“ luterstvím. Analogickou, více prohabsburskou linii rozboru českého povstání a následných akcí podržel i další český historik Anton Gindely (píšící německy i česky), jehož na pramenech založené a podnes ne zcela doceněné Dějiny českého povstání léta 1618 přinášejí obdivuhodně podrobné líčení dějů položené dobovými prameny. Gindely se snažil zachovávat spíš nezaujatý, pozitivistický postoj.

Pro hodnocení stavovského povstání a pobělohorské doby měl u nás na dlouhou dobu velký vliv francouzský kalvínsky orientovaný historik Ernest Denis, vypjatě antikatolický tón jeho děl ještě umocnil český překladatel Jindřich Vančura. Denis se jako antiklerikální republikán těšil neobyčejné přízni význačných českých politiků a pozdějších prezidentů Tomáše Garrigua Masaryka i Edvarda Beneše. Příznačný je už název jednoho ze stěžejních Denisových děl věnovaných pobělohorské době: Konec samostatnosti české. Markantním dokladem rozšíření negativního bělohorského mýtu bylo stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, kde dav už na počátku listopadu 1918 porazil a poničil tuto památku v mylném domnění, že tento sloup byl postaven na potupu bělohorských mučedníků, zatímco byl vztyčen především na paměť uhájení Prahy před Švédy v závěrečné fázi třicetileté války.

Na Palackého koncepci řešení tzv. české otázky či „smyslu českých dějin“ navázal vědomě Tomáš Garrigue Masaryk, který vyzdvihl evangelickou národní ideu. Jeho nejvážnějším oponentem byl český prvorepublikový historik par excellence Josef Pekař, který odvážně vystoupil proti jednoznačně negativnímu hodnocení Bílé hory. Nepochybně díky velké Masarykově autoritě se právě masarykovské pojetí české otázky stalo na řadu desetiletí dominantním rysem přístupu k Bílé hoře. S nevraživými odsudky se setkávali i dávní protagonisté duchovního života: největší odium přitom lpělo na jezuitech a dlouho se nepřízni nevyhnulo ani barokní výtvarné umění.

Výrazným posunem v chápání baroka se stala až přelomová výstava Pražské baroko uspořádaná v roce 1938 Uměleckou besedou; zasvěcený katalog k ní vydal Zdeněk Kalista. Expozice přesvědčila širší veřejnost, že pobělohorská doba nebyla jen zavrženíhodným Temnem. Zdeněk Kalista, historik těžce pronásledovaný komunistickým režimem, oslavil baroko a přední osobnosti z řad české šlechty i v řadě svých dalších prací.

Komunisté měli z čeho těžit

Neoddiskutovatelným faktem je, že veškeré evangelické konfese byly po Bílé hoře potlačeny a zakázány, s výjimkami určité tolerance (vynucené okolními mocnostmi Saskem a Pruskem) pro slezské luterány či skrytě „pardonované“ německé důlní specialisty v Podkrušnohoří hlásící se k luterství. Naopak naprosto nepravdivou byla teze o poněmčování českého národa při pobělohorské rekatolizaci. S pozůstatky tvrzení o pobělohorské germanizaci se setkáváme dokonce i dnes.

Po roce 1948 byla pobělohorská epocha, doba „třistaletého habsburského útlaku“, jednoznačně vřazena mezi nejtragičtější etapy našich dějin. Není jistě bez zajímavosti, že Masarykovo řešení české otázky de facto přejala i marxistická historiografie, jen je přizdobila vlastní frazeologií. Nově byl položen zvýšený akcent na sociální útlak a utrpení poddaného lidu vykořisťovaného bezohlednou, vesměs „cizáckou“, vrchností. Negativní dopad na pojímání pobělohorské doby mělo i souborné vydání spisů Aloise Jiráska iniciované prvorepublikovým hudebním vědcem a historikem, po 2. světové válce už pouze komunistickým funkcionářem a politikem, Zdeňkem Nejedlým, který k jednotlivým knihám připojil doslovy často zkreslující vyznění klasikových spisů. Jednou z paradigmatických prací padesátých let 20. století bylo dílo Arnošta Klímy Čechy v období temna, poprvé vydané v roce 1958. Kromě zdůrazňování útlaku poddaných pokládá i pobělohorskou kulturu a literaturu, zejména tu jezuitskou, za zavrženíhodný nástroj rekatolizace sloužící feudálnímu řádu a ponižování prostého lidu.

Až po roce 1989 se otevřelo pole pro široce zaměřený výzkum respektující podněty moderní světové historiografie a nově nahlížející na prameny. Svět se historikům otevřel a umožnil studium ve významných zahraničních knihovnách a archivech; řadu informací badatelé vytěžili v římských a vatikánských archivech a knihovnách. Vyšlo množství prací zabývajících se církevními dějinami a konečně se počalo pohlížet na rekatolizaci jako na součást jevu v celoevropském kontextu. A důležité místo v novém náhledu na Bílou horu náleží znovu francouzskému historikovi. Přední bohemista Olivier Chaline je autorem zajímavé monografie (z roku 2000), která byla do češtiny přeložena se zpožděním a vydána až v roce 2013 pod stručným názvem Bílá hora. Chaline píše své dílo z katolického pohledu a za hlavního hybatele bitvy a spolutvůrce vítězství pokládá karmelitána Dominika a Jesu Maria, jenž dopomohl k vítězství nejen zaslíbením vojsk do ochrany Panny Marie, ale dokonce přiměl vojevůdce k bitvě samotné.

Autorka je historička