Srdce je starobylý výraz, který značí to nejhlubší nitro člověka jako osoby. Nemyslí se tu na fyziologický orgán těla ani na nějakou abstraktní skutečnost, jen na samotné nitro člověka, ve kterém sídlí a probíhá jeho věčnost, kde se setkává se svým Bohem.

Úcta k Ježíšovu srdci není přežitá

Jestliže má být úcta Božského srdce opravdová, má připomínat Pánovo srdce již jménem. Není nevyhnutelně potřebné, aby se naše vzývání a modlitby adresovaly přímo na toto srdce. Stačí, a v případě přehnané přecitlivělosti je i lepší, jestliže se obrátíme na Pána Ježíše samého a budeme ho vzývat, hledat a milovat při pohledu na jeho Srdce.

To je Srdce, které na sebe vzalo temnosti a hříchy světa a svoji opuštěnost od Boha. Vložilo do Otcových rukou Srdce, které nehledalo jinou moc než moc odpouštět a milovat. Srdce, které bylo probodeno kopím, aby se stalo pramenem milosti. Hle, Srdce, které je současně středem světa. V něm se střídají Bůh i svět, věčnost i časnost, život i smrt. Hle, Srdce, v němž se sjednocuje Božství i člověčenství v podstatnou jednotu, vstoupily do existenční skutečnosti, a tak provedly svoje cíle. V tomto srdci se smiřuje Bůh i člověk, vtělené slovo i lidské bytosti. Když hovořím o Ježíšově srdci, vyznávám vlastně to sjednocující nejhlubší nitro, které se zjevovalo a uplatňovalo v životních událostech Ježíše z Nazaretu a tomuto životu dávalo význam a smysl, smysl Boha a lásky, která se rodí a omlazuje ve smrti. Toto Srdce není „sladké“, ale spíše děsivé Srdce. Děsivé pro svou smrtelnou úzkost a lásku, se kterou se Bůh sám vydává do rukou svých stvoření, aby jim mohl odpustit viny hříchu. Děsivé pro svou náročnost, s níž nás vyzývá, abychom se zúčastnili jeho údělu. Děsivé konečně pro důvěru, kterou do nás vkládá přes naše křehkosti a nestálosti. A jestliže je toto Srdce sladké, jde vlastně o sladkost lásky, která dozrála ve smrti.

Nemysleme si, že takováto úcta k Ježíšovu srdci je staromódní a přežitá. Moderní křesťan není ten, kdo svéhlavě zavrhuje všechno minulé a pokládá za budoucnost povrchnost. Opravdu moderní křesťan si zachovává staré a předvídá budoucí. Nejednou se stává, že tzv. staré věci v církvi jsou jen naoko staré, ve skutečnosti jsou mladé, protože v sobě utajují věci budoucí, i když ještě neviditelné našim očím. Kdo má odvahu v nynějších dobách naivního individualismu pěstovat pravou pobožnost církve, ten už vkročil do nového, právě začínajícího věku.

Neznámá krajina, kterou objeví budoucnost

Tak tomu bude i s úctou Božského srdce. Ona má málo společného s obdobím baroka. Není ani jakýmsi náboženským luxusem, přepychem, který by se sobecky soustřeďoval jen na sebe a na svoji vlastní duši. Vždyť v této pobožnosti se klaním Srdci, které zapomnělo na sebe, aby ve smrtelné opuštěnosti sňalo naše viny a v naší službě snášelo útrapy dne. Na stéble baroka jen dozrálo semeno, které dnes v zemi umírá, aby zítra přineslo novou úrodu. Úrodu osamělého srdce, které má sílu rozhodovat, úrodu víry uprostřed ohlušující nevěry, úrodu pevného přesvědčení o Boží existenci uprostřed světa, který lehkomyslně nebo bojácně vyhlašuje, že Bůh je mrtvý. Úrodu vzájemné lásky uprostřed násilnické vypočítavosti egoismu. Úrodu lásky ke kříži a odvahy umírat uprostřed světa, který se honosí vítězstvím nad smrtí, ale ve skutečnosti jen schovává umírající do nemocnic, prodlužuje jejich smrtelný zápas, a přitom se domnívá, že prodlužuje život.

Srdce člověka je ještě vždy neznámou krajinou, kterou objeví jen budoucnost. Právě proto pochopit úctu Ježíšova srdce ve víře, naději a lásce je stále nové dobrodružství, které se završí jen tehdy, když člověk odkryje svoje vlastní srdce a zjistí, že tato děsivá hloubka je plná Boha.

(Pastorace.cz; redakčně kráceno)