Nakolik je důležité pěstovat v našem běžném životě střízlivost? A nemyslím jenom od alkoholu či jiných drog, ale obecně.

To, co označujeme za „střízlivý“ nebo vyvážený přístup, je něco velmi obecného a fundamentálního. Je to součást toho, čemu dnes říkáme „seberegulační dovednosti“. A ty jsou pro naše porozumění životu zásadní. Neznáte-li nedostatek, těžko oceníte moment hojnosti. Pokud neumíte docenit, respektovat a prožít, jaké to je, když si něco odřeknete, těžko budete umět regulovat stav, když je něčeho nadbytek. Jsou to jednoduché principy, ale lidem často unikají. Bez střízlivosti, odříkání a regulace není opak. Nehovořím zde o žádném sebemrskačství, obětech, sebetrýznění nebo něčem podobném. Mluvím o přirozených hranicích a vyvažování. Mít dostatek, mít se dobře, být spokojen – to vše je v pořádku. Ukazuje se ale, že abyste tohle mohl zažít, potřebujete zkušenost opaku. Vaše otázka je tedy dokonce ještě více univerzální a zásadní, než se zdá. A silně překračuje obor adiktologie.

Proč jsme vůbec tak rádi nestřízliví?

Zůstanu-li na poli adiktologie, není tato otázka příliš jednoduchá. Jednak výzkum a pozorování u zvířat ukázaly, že nejde výhradně o lidské chování. Nejenže vidíme, že rozdíl třeba u primátů a u člověka není v tomto ohledu veliký (výzkum s makaky např. ukázal, že ke ztrátě kontroly nad užíváním alkoholu u nich dochází v podobně vysokém procentu jedinců jako u člověka). Vidíme dokonce podobnosti na vývojově mnohem nižších úrovních – a poslední studie ukazují pozoruhodné paralely i v chování hmyzu. Zde dokonce odborně bodují i čeští výzkumníci, kteří před několika lety publikovali zajímavý článek v prestižním mezinárodním časopise, kde popsali něco, co bychom mohli označit jako systém odměny u hmyzu, který ale funguje na kolektivní úrovni. Jde o jakousi paralelu k individuálnímu systému odměny v našem mozku. To je skutečně fascinující a odvážný příspěvek k základnímu výzkumu závislostí. A současně je tu odvěká, vývojem lidské kultury akceptovaná a postupně kultivovaná snaha měnit stavy vědomí. Velkým tématem se dnes staly šamanské rituály. Ale jsou tu ještě jiné faktory, které do toho vstupují a dávají tomu všemu další rozměry (např. souvislost s chudobou, nízkou zdravotní gramotností, nezvládnutím některých vývojových etap a úkolů v životě apod.). Patří sem ale také obrovský stres, v jakém žijeme, zesílený pocitem nejistoty a ohrožení. Nikdy jsme v našich životech v posledních desítkách let nebyli například blíže dalšímu globálnímu konfliktu, než jsme nyní.

Někdy může mít naše závislost na pohled nevinnou podobu třeba sběratele zážitků, abych nemusel žít všední dny tady a teď. Kdy se už i pouhá záliba může stávat něčím nezdravým?

Ta hranice je přirozeně křehká a dynamická. Nemá univerzální normu. Mně zde připadají zásadní dva rozměry. Jedním je otázka, co koho a proč pudí k tomu, aby stále dál a dál atakoval hranici svého prožívání, tedy aby svět, který žije, považoval za nudný, okoukaný, málo podnětný. Tahle potřeba testovat, co ještě snesete, jaké to bude, když překročíte další hranici, vyžaduje celkem specifické nastavení mysli (z angl. „mindset“). A má samozřejmě svá rizika. Druhý rozměr je pak funkčnost, tedy kdy takové zážitky začnou zasahovat, resp. omezovat moje fungování v běžném životě. Samozřejmě nejde od sebe oba rozměry oddělit. Určité typy lidí zkrátka nejsou a nebudou spokojeny se světem, jaký je, a s jeho prožíváním – a budou potřebovat a vyhledávat stále něco jiného, zvláštního a při tom upřednostňovat zkratky. Současně kvůli tomu mnozí v určité chvíli a určitým způsobem začnou mít potíže s pravidly či vlastním fungováním.

Jak vůbec rozpoznat, že jsem už na něčem závislý? Třeba na sociálních sítích.

Máme k tomu vytvořené různé pomůcky. Jednou z nich je tzv. screening. Ten je sice nástrojem pro odborníky (tedy např. pro praktického lékaře, psychologa nebo sociálního pracovníka), ale máme také nástroje, které může jakýkoli člověk použít sám a nevyžadují žádné velké znalosti ani zácvik. Třeba mnohé lifestylové časopisy, weby a portály takové nástroje mají a lze je použít. Příkladem mohou být i tak jednoduché stránky, jaké jsme zřídili pro veřejnost na naší klinice v rámci tzv. online poradny (https://poradna.adiktologie.cz), kde si každý může najít oblast, jakou chce ověřit. Sám na sobě si bezpečně vyzkouší, zda se pohybuje v pásmu rizika, nebo je dál. Máme tam nástroj i na „moderní“ digizávislosti, nebo lépe řečeno tzv. nelátkové závislosti. Podobných aplikací je ale spousta.

Jak vykročit do střízlivosti? A jak se z ní dokonce těšit, najít v ní radost?

Na to není žádná univerzální odpověď či strategie. Pro mě je to téma, které mám tak trochu v kategorii nejvíc složitých a komplexních „životních dovedností“. Je vlastně o tom, jak se učit žít. Je to o otevřenosti tomuto procesu, o respektu k obyčejnému životu se všemi jeho ztrátami, bolestmi, beznadějí a zoufalstvím. Protože bez nich nemůžete skutečně prožít jejich opak, tedy najít naději, najít něco nebo někoho nového, najít cestu, jak dál, a mít důvod, proč vůbec tuto cestu hledat. Střízlivost tedy spočívá ve schopnosti vyvažovat. A vyvažování je velmi specifickou regulační strategií. Střízlivost sama o sobě může velmi těžko přinést radost. Já ji chápu jen jako předpoklad, prostředek, který otevírá cestu k sobě i ke světu v podobě, jež umožňuje více přímý, intenzivní a méně zkreslený zážitek a kontakt. Důležitá je zde ona dualita – jak k sobě, tak ke světu. Nelze to oddělit. Jedno bez druhého není možné. Jsme součástí tohoto světa a nejsme v něm sami. Ale abychom mohli potkat toho druhého nebo zažít sami sebe radostně, má to určité předpoklady, možná až podmínky. I když to zřejmě zní příliš tvrdě, zdá se mi, že pravidla našeho prožívání, duševní hygieny a bytí ve světě jsou vlastně docela spravedlivá. Co dáte, to můžete dostat. Zkratky mají svá rizika a každá legrace má své náklady. Patrně je těžké si to v těchto časech uvědomit a přijmout, ale naši předkové to neměli lehčí – naopak. Možná naši rodiče jako generace zažili většinově dlouhé období míru a „přehledný“ svět, ale jejich rodiče nikoli. Zdá se, že nás čeká další veliká zkouška. Zvládnutí sebe sama a zvládnutí individuálního života se stává tedy vlastně podmínkou, abychom jako společnost tuto blížící se zkoušku ustáli.