Zároveň jsme svědky paradoxu: díky rychle se šířícím zprávám za pár vteřin víme, co se děje na druhém konci světa, a přitom někdy nevíme, co se děje v našem městě, vesnici nebo co prožívají naše děti ve vedlejším pokoji.

Pamatuji dobu, kdy se informace do naší země dostávaly v cenzurované podobě, a proto byly vzácné. Dnes máme informací naopak tolik, že se v nich někdy „topíme“ a těžko vybíráme ty, které jsou správné. Navíc se k nám dostávají nejen informace, ale i dezinformace. Stávají se součástí běžné komunikace mezi lidmi – v rodinách, mezi přáteli, ale i v církvi. Horší je, že spolu s nimi se nenápadně šíří něco ještě nebezpečnějšího: atmosféra nedůvěry, strachu a nenávisti. Jako věřící vyznáváme jednoho Boha, chodíme do jednoho kostela, modlitebny, navštěvujeme stejnou farnost, a přesto kvůli dezinformacím k sobě můžeme mít velmi daleko.

Položme si jednoduchou otázku: Proč lidé sdílejí zprávy, včetně těch, které nejsou pravdivé? Často to není proto, že by si je pečlivě ověřili a došli k chybnému závěru. Sdílejí je proto, že v nich vyvolávají strach, potvrzují jejich podezření, nabízejí jednoduché vysvětlení složitého světa a ukazují na jasného viníka. Právě to lidská psychika v době nejistoty hledá – a naše doba nejistá je. Když je člověk zahlcený, unavený a cítí ztrátu kontroly nad světem kolem sebe, začne toužit po jednoduchosti. Po jasných odpovědích. Po jistotě, že „někdo za to může“. Po tom, aby své frustrace a nejistoty do někoho projektoval.

A nyní si položme otázku: Proč jsou křesťané někdy dost náchylní „skočit“ na různé dezinformace? Často žijí s hlubokým vědomím, že svět není v pořádku. Když porovnávají Boží měřítka s realitou, uvědomují si morální úpadek, chaos a relativismus. Vnímají, že se společnost mění způsobem, jenž je znepokojuje. To je oprávněné. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy tuto oprávněnou starost začne někdo systematicky krmit a zesilovat zkreslenými či nepravdivými informacemi.

Síla dezinformací navíc spočívá v tom, že často používají náboženský jazyk. Například: „Tohle je útok na křesťanské hodnoty.“ – „Toto je plán, jak zničit rodinu.“ – „Tohle je důkaz, že přichází konec naší civilizace.“ Další typické, byť ne nábožensky zabarvené výroky mohou znít: „Všechna mainstreamová média lžou. Pravdu najdeš jen na našem serveru.“ – „Sdílej, než to smažou.“ – „Za světovou krizi může…“ a nyní si dosaďte jméno. Problém je, že svět je poněkud složitější.

Obrana víry, nebo šíření strachu?

Nebezpečí tkví v tom, že křesťan, který chce chránit, co je mu svaté, začne sdílet obsah, který ve skutečnosti není obranou pravdy, nýbrž nástrojem manipulace. Najednou se z obrany víry stává šíření strachu. Netvrdím, že co se okolo nás děje, není často v rozporu s křesťanskými hodnotami. Zároveň ale není nutné za vším hledat cílené konspirace. Nežijeme v teokracii, svět byl, je a bude ovlivňován lidským hříchem a nelze očekávat, že se bude řídit podle Božích norem. Dezinformace vedou ke strachu. A když srdce naplní strach, přestává být schopné lásky. Jedním z charakteristických rysů dezinformací je dělení světa na „my“ a „oni“: „oni“ nás chtějí zničit, „oni“ nám berou svobodu, „oni“ ohrožují naše děti, „oni“ jsou nepřátelé. A jakmile je někdo „oni“, přestává být bližním. Zde vidíme klíčový moment. Už nejde o pravdu, ale o identitu a přežití. A tam má nenávist otevřené dveře.

Existuje jeden velmi jemný, zato důležitý psychologicko-duchovní moment. Křesťan je zvyklý důvěřovat autoritě, svědectví a sdílenému obsahu ve své komunitě. Když něco pošle „bratr nebo sestra ze sboru či farnosti“, „známý kazatel“ nebo „věřící přítel“, u mnohých to automaticky získává důvěryhodnost, aniž to kdokoli ověřuje. Navíc je mnoho dezinformací podáno v tónu morálního apelu: „Musíme otevřít oči.“ – „Nesmíme mlčet.“ – „Je třeba říkat pravdu.“ A kdo by nechtěl stát na straně pravdy? Jenže Ježíš nikdy neříkal: „Poznají vás podle toho, že budete mít správné informace o světovém dění.“ Říkal: „Podle toho poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Dezinformace jsou duchovní problém. Ne proto, že by šlo jen o lež, nýbrž proto, že systematicky ničí pokoj srdce, schopnost milovat, důvěru mezi lidmi a schopnost vidět v druhém člověka. A přesně to Bible popisuje jako rozdělování, zasévání svárů a nenávisti.

Co s tím?

Nejde primárně o to, stát se expertem na fact-checking (z angl. kontrolu faktů), byť je správné si zprávy ověřovat, hledat jejich zdroje, ptát se nejen na to, kdo je šíří, ale proč je šíří. Zároveň je moudré si položit následující otázky:

1. Vede mě tato informace k větší lásce k lidem?

2. Přináší mi pokoj, nebo mě plní strachem a hněvem?

3. Sdílím to proto, že je to pravda, že jsem si zprávu poctivě ověřil, nebo především proto, že to potvrzuje mé obavy?

Dezinformace nejsou jen problémem internetu. Jsou problémem lidského srdce, které hledá jistotu v době nejistoty. A právě proto mohou tak snadno zakořenit i mezi věřícími. Jenže když víra přestane být zakořeněná v důvěře Bohu, začne hledat jistotu v „tajné pravdě o světě“. A tam už je jen krůček k nenávisti.

Autor je kazatel, předseda Rady Církve bratrské, teolog a publicista, autor knihy Jak rozvracet církev (Paulínky 2025).