Psychologové se shodují, že zvláště pro mladé lidi je dnes těžké prožívat radost a že celkově snášejí život s nižší odolností. Má křesťanství na to odpověď?

To je velmi komplexní jev. I ve venkovské oblasti, kde působíme, se s tím skutečně setkáváme. Zasahuje to různé rozměry člověka včetně psychické oblasti, k níž my kněží nejsme, až na výjimky, kompetentní. U člověka tvoří ale jeho duchovní, duševní a tělesná složka jednotu. To neznamená, že když jsi křesťan, musíš být pořád radostný. Na druhé straně je ovšem jakási ztráta radosti v naší víře patrná a má jistě řadu příčin. Mnohé jsou vnější, ale souvisí to i s tím, že jsme my křesťané ve staré Evropě na radost zapomněli a měli bychom ji znovu objevovat. Ještě příliš často vězíme v moralistním a obřadnickém pojetí náboženství, které v posledních staletích převážilo.

Nedlouho po pandemii se prudce zhoršuje politická situace, pociťujeme změny klimatu – dalo by se teď dlouho jmenovat. Jak se tedy radovat bez ohledu na vnější podmínky?

Za covidu-19 jsme přišli o „všechny jistoty“, ovšem dnes se hroutí i ty, u nichž jsme si to dřív ani nedovedli představit. Na globální scéně jsou navíc protagonisty tohoto vývoje velmi často osoby, které se prohlašují za křesťany. Radost v křesťanském smyslu však nezávisí na přízni aktuálních událostí. Pro papeže Františka je radost jedním z velkých témat, ale už třeba Pavel VI. napsal, nepletu-li se, vůbec první papežský dokument věnovaný výhradně radosti (apoštolskou exhortaci Gaudete in Domino, tj. Radujte se v Pánu). Říká tam, že člověk není schopen duchovní radosti, nezakouší-li tu přirozenou. A nabádá, abychom se ji znovu učili prožívat v každodenním životě. Papež František se k němu přidává a říká, že na obyčejném veselí sice není nic špatného, ale časem vede k prostoduchosti, zatímco křesťanská radost je něčím hlubším uvnitř. Tahle radost závisí spíš na našem připraveném oku, než na předmětu, z něhož se raduji. Závisí tedy na naší schopnosti dívat se. Mám ten správný pohled, který je v podstatě pohledem Ducha Svatého? Nezůstávám svým pohledem jen na povrchu? I ve značně nepříznivé situaci totiž Bůh tvoří něco nového. V tom spočívá kontemplativní pohled.

Lze se tomu učit – umět se takhle dívat?

Jsou tu dvě věci. Zaprvé se to nemohu jen naučit, musím to získat, jde o duchovní záležitost, o dar. Nemáme nic, co bychom nebyli dostali. Téma radosti mám rád i díky zdravé křesťanské tradici, která kdysi dobře věděla, že radost křesťana má zdroj v účasti na Božím životě. Mistr Eckhart, velký dominikánský mystik, napsal, že Ježíšova mise pramení z nezadržitelné radosti uvnitř Nejsvětější Trojice, kdy se Otec usmívá na Syna a Syn na Otce. My jako křesťané máme skrze křest na tomto Božím životě účast. Naším úkolem tedy je o tomto životě, do něhož jsme byli pokřtěni, ve všednosti svědčit. Rozpomeňme se na své kořeny, na svůj křest, z něhož můžeme žít. Podobně jsou zdrojem tohoto života další svátosti. Přijímáme je ne proto, že tím plníme přikázání, ale proto, že z nich žijeme - v eucharistii ten život jíme!

A zadruhé?

Jelikož jde v první řadě o dar, měli bychom o něj stále prosit. A být si vědomi, že už ho máme, a že kdo prosí, znovu dostává. Nezáleží na tom, jak jsme skvělí my. Skvělý je Hospodin, který zdarma obdarovává.
A jak tento dar posilovat a utvrzovat se v něm? Způsobů je jistě více, ale zdá se mi, že dnes může být prorockým způsobem pro svět společné prožívání radosti. Navzájem se povzbuzujme a vyprávějme si, jak to „dáváme“, či „nedáváme“. Zůstaneme-li uzavřeni jen ve svém snažení, úsilí a logice zásluh, troufnu si říct, že se dřív nebo později budeme cítit naštvaní, unavení, frustrovaní a plní výčitek svědomí, že to nezvládáme.

Zkrátka budeme neustále v křeči, protože pouhá síla přesvědčení nestačí?

Přesně tak. Mohu být přesvědčený o dobré hodnotě, ale na začátku je život! Když v postní době mluvíme o obrácení, není to: „od zítřka budu dělat vše dobře…“, ale jde o změnu způsobu života, znovu se narodit, jak říká Ježíš v evangeliu. Nový život přece není výsledkem mého úsilí, ten mohu jen přijmout. A pak nezbývá, než tento dar v sobě posilovat a dát mu růst. Mám se snažit dělat všechno možné, abych Božímu životu ve mně co nejmíň překážel.
Žijeme v době výkonnosti a tlak na mladé lidi je velký – jsem to přece JÁ, kdo si musí lásku zasloužit. JÁ, který o ni musí usilovat. Tato mentalita světa se někdy dostává do mentality naší víry, kdy chceme šplhat k Bohu na základě svých dobrých skutků. Najednou ovšem centrem duchovního života není Bůh, nýbrž já se svými zásluhami.

Trošku taková narcistní forma křesťanství…

…a navíc vypadá děsně zbožně a snaživě!

Co vám osobně, zvláště když jste teď byl delší dobu nemocný, pomáhá prožívat každý den radost? To je přeci těžká zkouška, udržet si vděčnost v takové situaci.

Radost, o níž mluvím, stojí na naději. To je přesvědčení, ve kterém žiji – že Bůh dokáže i tu největší šlamastyku proměnit v dobro, stejně jako proměnil tu největší tragédii, smrt svého syna, v život člověka. Můžeme se radovat, protože už víme, jak to skončilo. Světlo z budoucnosti osvětluje přítomnou temnotu. To je naše radost a naděje, že hrob je prázdný. Ale nejen ten Kristův – i můj hrob!
Ale pozor, je-li naše radost účastí na Božím životě, jakousi „předchutí“ té definitivní radosti v Božím království, vůbec to nevylučuje utrpení, smutek a slzy. Není daná kontextem, že se vše daří. Radost je slučitelná s bolestí, je účastí na Ježíšově utrpení. Je to směsice kříže a života, neúspěchů a zdarů. Náš problém je, že bez Ducha Svatého nedokážeme tyto dva rozměry udržet pohromadě – buď jsme v propadu, nebo v euforii.

Radost je vaše srdeční téma. Je pro vás snadné ji stále zakoušet?

Určitě nezakouším radost pořád. Spolubratři by mohli vyprávět… Ale možná mám trochu výhodu, že jsem konvertita. Od chvíle svého křtu jsem si nezaslouženého daru nového života vědom. Je to konkrétní živá zkušenost. Zakusil jsem, že jsem milovaný a že na tuhle lásku mohu odpovídat. I když to někdy vypadá úplně jinak, je to radost. Vždyť my neděláme nic jiného, než žebráme o lásku. I proto se snažím přijímat život tak, jak přichází. I v nemoci. Protože, jak by řekl sv. František, i to je dokonalá radost!