23.–29. dubna 2024
Aktuální
vydání
17
Předchozí vydání
Hledat
Téma
Téma

Obsah

Odpovědí na úzkost je přijetí

12. 3. 2024

|
Tisk
|

Proč se bojíme smrti, i když věříme v život věčný? Kdy už jsou strach a úzkost chorobné a jak je dokázat zvládnout? Nejen o tom jsme hovořili s teologem a terapeutem PETREM NEŠPOREM.

image:Image Smrtelnou úzkostí prošel i Kristus. Našemu strachu tak dobře rozumí. Andrea Mantegna: Agonie v zahradě (1459).
Smrtelnou úzkostí prošel i Kristus. Našemu strachu tak dobře rozumí. Andrea Mantegna: Agonie v zahradě (1459). Snímek Wikimedia Commons

Nakolik je úzkost v lidském prožívání normální?

Z určitého hlediska je úzkost dost užitečná, sebezáchovná emoce, upozornění, kontrolka, která se rozsvítí, když nás něco může ohrožovat. To je v některých situacích až životně důležité. Díky úzkosti můžeme zjišťovat, co se s námi děje: zda si neseme nějaký neřešený vnitřní konflikt, následky traumatického prožitku, narušený vztah nebo vyčerpání, nemoc, vnitřní nejistotu. Úzkost nás upozorní, že něco prostě není ono a vyžaduje to řešení. Někdy se ale může poněkud „splašit“, a pak už nám moc nepomáhá. Naopak život spíše komplikuje, ochromuje nás a dokáže být až ničivá. Tehdy je na místě ji řešit: modlitbou, meditací, cestou osobního rozvoje, někdy i přes blízkého člověka nebo službu psychoterapie nebo psychiatrie. Ano: je potřeba podotknout, že někdy je úzkost tak vysoká, že už ji „neumodlíme“ ani neutišíme vlastní vůlí, a je nezbytné zavčas se svěřit blízkému člověku, anebo se obrátit přímo na odbornou pomoc. Do psychoterapie ale přicházejí také lidé, kteří nejsou úzkostí ještě totálně zdrcení. Řeší své problémy mnohem dříve a to je velmi, velmi moudré.

Jak běžné je pociťovat úzkost či strach ze smrti?

Pojmy „úzkost“ a „strach“ jsou si podobné, ale ne zcela totožné. Strachem rozumíme spíše vnímání konkrétního nebezpečí, jako strach z nemoci, smrti, z přílišných nároků, neúspěchu, z výšek apod. Úzkost je méně uchopitelná: necítíme se dobře, ale neumíme to lépe popsat. Nezřídka se projevuje i tělesnými příznaky: sevřením svalů někde na těle, tlakem na hrudi, vnímáním bušení srdce, nespavostí. Ohledně vědomí smrti můžeme mluvit o strachu i o úzkosti, která kolem tohoto strachu krouží. Podle mě je určitá úzkost z vlastní smrtelnosti nebo smrtelnosti blízkých přirozená a stojí za to – když se objeví – si ji připustit, nepotlačovat ji, ale ani se jí nenechat likvidovat. Přijde-li naráz a hrozí nás ovládnout, stojí za to o tom s někým vhodným začít co nejdřív mluvit.

Abychom se se svou smrtelností vyrovnali?

Americký psychiatr a terapeut Irvin Yalom píše v knize Existenciální psychoterapie o čtyřech prazákladních všelidských tématech, se kterými se v životě všichni konfrontujeme a potřebujeme si je v sobě znovu a znovu zařazovat. Jsou to smrt, svoboda, samota a smysl. To jsou existenciální rozměry života každého z nás, které jsou zdrojem energie i úzkosti. Rozpoznáváme je i v Ježíšově příběhu – v Getsemanské zahradě, na kříži, u prázdného hrobu... I on si jimi prošel. Neplatí na ně snadná chytrolínská rada nebo plytká proklamace. Připomínám si v takových situacích onu krásnou a silnou báseň od Jana Skácela – koncentrát úzkosti a naděje: „...udělali jsme toho málo / a ani smrt jsme nezabili / ať temno světlu ustoupí / ta stará prosba stále tkví.“ Když některý klient – často tiše a s obavou – otevře téma smrti, snažím se nikdy se z toho nevyzout. Chci s ním sdílet jeho (a případně i svoje, pokud je to užitečné) úzkosti i naděje v dané součásti života. Takové setkání dvou lidí dokáže být mocné – ne v chytrých slovech, ale v pokusech o ně, v tom, že jsme tam v tom spolu. A může tudy vstoupit úleva, přijetí, proměna, a dokonce i humor a radost ze života.

Setkáváte se v poslední době – po covidu, vypuknutí války na Ukrajině, střelbě na FF UK – u klientů se zvýšenou úzkostností?

Někteří tyto zúzkostňující události zmiňují. Někdy si dokonce zapláčeme. Za covidu přicházeli i blízcí těch, kteří na tuto nemoc zemřeli, někdy i dost mladí. Přijde mi také, že je nyní zájemců o poradenství více, neumím ale rozpoznat, nakolik je to vlivem událostí, které zmiňujete. Důvodem může být i větší názorová vyhraněnost ve společnosti, vystupující hranice, které nás rozdělují, zraňují a vzdalují od jednoho od druhého. Přibývá ovšem také lidí, kteří jsou psychoterapii otevřenější a mají k ní méně předsudků. Takže se nám tu otevírá krásný protimluv: lidé už nemají takovou úzkost mluvit o své úzkosti na psychoterapeutickém sezení. Ale to je dobrá zpráva.

Existují nějaké tradiční společenské nástroje, jak si lidé úzkost z konečnosti tradičně ulehčují, například rodinné rituály nebo umělecká tvorba?

O tom svědčí celé kulturní dějiny! Umění, kultura v nejširším slova smyslu jsou osvědčenou společenskou formou zpracovávání úzkosti. Třeba taková opera nebo i činohra. Jak často se v těchto dílech setkáváme s tématem smrti! A stále na ně chodíme, to není jen tak. Neuvědomujeme si to dost, ale takové divadelní představení – díky hudbě, hereckému nebo tanečnímu projevu, ale i díky tomu, že je prožijeme spolu, s blízkými, známými i neznámými lidmi – to je osvědčená transformace úzkostí kolem smrti a celkově tragičnosti života. Ale takto uvolňující účinek má i komická opera. Nebo filmy, seriály. Stejně tak když se člověk sám umělecky vyjadřuje, výtvarně nebo hudebně: vlastní kreslení doma v obýváku, hraní na klavír, kytaru, ukulele, zpěv, tvoření, pletení, stavění modelů... to vše je možná ještě lepší, to vše jsou staré osvědčené terapeutické cesty k proměně přemíry úzkosti a různého trápení. Velmi pomáhají i všelijaké oslavy narozenin, svatby, křty, pohřby, sešlosti. Kultura má sílu proměňovat někdy příliš surovou podobu reality v něco, co je snesitelné nebo co prostě začne dávat smysl. A jak o tom přemýšlím – snad největší oporou jsou vztahy. Blízký vztah, ve kterém přijímám i dávám. Geniálním způsobem to vyjádřil Martin Buber v knize Já a ty.

Jako křesťané věříme, že smrt je jen přechod, že po ní následuje život věčný. Neměla by víra automaticky od existenciální úzkosti zbavovat?

Křesťan je především člověk, pak teprve křesťan. Zní to příliš obyčejně, ale možná na to příliš snadno zapomínáme. Kdybych se identifikoval jen jako křesťan, nebo dokonce jen jako katolík, mohu se stávat dost neautentickým. Víra v život věčný je skvělá perspektiva, ale zkušenost ukazuje, že v srdci člověka může přebývat s určitou úzkostí ze smrti společně. Během života spolu mohou komunikovat a spolupracovat. Určitě nejde o nic hříšného – naopak, taková víra mi přijde víc a více živoucí.

Jakou podporu, útěchu, naději umí nabídnout církev?

Paul Zulehner mluví o církvi jako o „přístřeší duše“. Tím myslí místo pro člověka z masa a kostí v jeho nejtajemnější hloubce – duši. Jde o to být dostatečně otevřeným, pokorným přístřeším, aby se tam vešli všichni lidé dobré vůle, kteří podporu a útěchu hledají. Možná že protilehlým prožitkem úzkosti – i úzkosti ze smrti – je právě přijetí. Kde zažívám přijetí, ustupuje úzkost. Vždyť Ježíš říká: „V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ To může být nabídka církve pro dnešek: být nikoli ministerstvem pravdy, ale pokorným přístřeším duše, přijetí v nejširších formách. Míváme dnes sklon zamotávat se ve vnitrocírkevních názorových sporech. Nakonec: to je v pořádku, jsme na cestě a tu si musíme nejspíš nějak projít. Ale je třeba se vracet k síle přijetí.

Bojíte se smrti?

Někdy ano.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou