Závěrečný dokument generálního shromáždění synody pokračuje v upřesňování a prohlubování procesu, který byl zahájen už Druhým vatikánským koncilem. Definuje synodalitu jako putování křesťanů s Kristem k Božímu království ve spojení s celým lidstvem, přičemž je toto putování orientované na misii a zahrnuje vzájemné naslouchání, dialog, rozlišování a vytváření konsenzu.

Závěrečné synodální shromáždění nepřipravilo konkrétní nové normy, ale vytyčilo další směr cesty. Připravilo půdu, o niž jsme povoláni společně pečovat, zasévat a podporovat růst. V církvi nedochází k žádné revoluci, která by negovala to dřívější, nýbrž je tvůrčím způsobem rozvíjí a objevuje nové cesty. Proto také synodalita není ničím novým, co by právě papež František nařídil shora, nýbrž dal podnět, abychom všichni společně objevovali synodální cestu a učili se žít tímto způsobem života. Synodalitou se totiž naopak vracíme k tradicím prvotní církve. V právní tradici odkazující k Justiniánovi platilo, že o tom, co se týká všech, mají rozhodovat všichni. Pozdější praxe tuto zásadu mnohdy nerespektovala.

Jak se společně putuje?

Společné putování je podle zmiňovaného dokumentu definováno pojmy „spolurozhodování“ a „spoluodpovědnost“. A projevuje se ve stylu života církve a jejího misijního poslání, v církevních strukturách i v samotném způsobu, jak jsou organizována vlastní synodální setkávání. Ačkoli na synodalitu odkazuje již Druhý vatikánský koncil, v praxi nebyla až tolik rozvíjena.

Jít spolu neznamená pouhé rozdělení rolí a zastávaných služeb, ale též rozvíjení a posilování prvků vzájemnosti, které můžeme chápat jako výměnu darů. Ta zahrnuje všechny dimenze života církve, a to nejen uvnitř, ale výměna darů má probíhat i na ekumenické rovině a také společně s věřícími jiných náboženství a s lidmi jiného přesvědčení.

Transparentnost rozhodování

S tím pak souvisí styl života církve, kdy dokument klade důraz na transparentnost rozhodování, které se odráží v konkrétních prvcích, jako je třeba větší podíl hlasů věřících při výběru biskupa, účast na rozhodovacích procesech v církvi a na dalším upřesňování obsahu poradního hlasu, resp. jakým způsobem jej posílit, aby se na něj nedalo pohlížet jen jako na nezávazné mínění. Z toho důvodu také dokument vybízí ke konkrétním změnám na místní úrovni, jež by měly být provedeny v krátkém čase, jinak hrozí, že vize synodální církve nebude věrohodná.

V praxi to znamená výzvu pro místní církve, aby co nejdříve naplnily ty prvky, které dosud nevyužívají, ač podle platného práva mohou, jako je právě respektování hlasů poradních sborů, a to nikoli jen jejich formálním ustanovením, nýbrž aby jim bylo skutečně nasloucháno. Dále je to svěřování různých služeb laikům. Dokument připomíná, že ženy stále narážejí na překážky, které jim brání dosáhnout plnějšího uznání jejich postavení, charismat a povolání.

Dary při křtu jsme nedostali jen pro sebe

Synodalita je spojena s misionářským posláním, které zahrnuje objevování nových forem a prostorů, kam mohou křesťané přinášet radostnou zvěst. Rovněž obsahuje formaci v synodálním stylu, a tedy vědomí, že dary, které jsme dostali při křtu, jsme nedostali pro sebe a že jsme zavázáni je rozvíjet ve prospěch celého společenství. Nejsme věřící, kteří izolovaně praktikují víru a očekávají od hierarchie poskytování svátostného servisu, ale kráčíme po společné cestě, na níž vzájemně obdarováváme jeden druhého.

Jít synodální cestou pro nás znamená, že budeme rozvíjet a posilovat vztahy. Tato zkušenost stále na mnoha místech v církvi chybí. Jednostranně se totiž dávala přednost vertikální úrovni, tedy obracení se směrem k Bohu, což je nezbytné, ale pohled upřený na nebesa nesmí ztratit ze zřetele horizontální rovinu. Dokument nás upozorňuje, že Duch Svatý vložil do srdce každého člověka, každé lidské bytosti touhu po autentických vztazích. V srdci samého stvoření nalézáme jednotu a sdílení, rozmanitost a prolínání různých forem života.

Autorka je právnička a ekonomka.