6. 8. 2024
|Pokud jsme zakusili odpuštění jako možnost nového začátku, pokud jsme zakusili, co to znamená být nade vše milovaným synem nebo dcerou, už se o sebe nemusíme bát. Bůh nám neodpouští proto, že my odpouštíme druhým, ale proto, abychom jim mohli odpustit.
„Tady jde o člověka!“ – chtělo by se zvolat. Jde o to, co to znamená být člověkem. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme...“ Pokud se nemýlím, v řeckém originálu najdeme v tomto verši slovo „dluh“: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“ A je to jasné. Tohle není spravedlnost! Spravedlnost spočívá v tom, že se dluhy vyrovnávají. Spravedlnost je vždy otázkou rovnováhy: „dal“ a „má dáti“ jako dva jazýčky na vahách v dokonalé rovině. Remíza jako morální ideál. Jenže evangelium není o rovnováze a umírněnosti. Evangelium je radostná zvěst o bláznivé Boží lásce ke každému člověku. A láska není nikdy umírněná ani vyvážená. Láska je vždy přemíra a přemrštěnost: „Miluj celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí“ (Lk 10,27).
Evangelium je radostná zvěst právě proto, že nabízí člověku nejen to nutné k přežití, ale i to něco „navíc“, co dává životu barvu, chuť, smysl a radost. Na svatbě v Káně nedojde voda ani chléb, ale víno. A bez vína se žít dá, ale nedá se bez něj slavit, nedá se bez něj žít s Bohem. Bůh láskou nešetří, Bůh je rozhazovačný a plýtvá. Když nasytí zástupy, zbyde ještě plných dvanáct košů chleba. Semeno svého slova rozsévá nejen do úrodné půdy, ale také do bodláčí a mezi kamení. A Petrovi na otázku po míře odpuštění odpovídá: „Ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ Jedinou mírou odpuštění je tedy odpouštět bez míry.
Zdá se tedy, že k tomu, abychom byli lidmi, nestačí, že budeme spravedliví. To, co dělá z života život lidský, je něco víc: „Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mt 18,33). To je králova odpověď nebo spíš výtka určená služebníkovi, který neodpustil malinkatý dluh svému bratru ve službě, ačkoliv jemu samotnému byl právě odpuštěn dluh nesčetněkrát větší. Nejde o spravedlnost, ale o soucit, o milosrdenství. A platí to, co vždy: mám jen to, co jsem dostal. Smilovat se, jako se někdo smiloval nade mnou. Mohu dát druhým zakusit jen to, co jsem zakusil sám.
Pokud jsem sluhou, budu možná servilní ke svému pánu, ale k sobě rovným mohu i dál zůstávat přísný a neústupný. Pokud se stále považuji za věřitele, kterému druzí dluží lásku, vlídnost, pozornost, úctu a kdoví co všechno, budu ty nevděčníky i dál s hořkostí pronásledovat. Pokud jsem ale sám zakusil, že jsem jen věčný dlužník, neboť Otcova bezpodmínečná a nezasloužená, jedním slovem „ne-spravedlivá“ láska mě stále předchází, pokud jsem sám zakusil odpuštění jako možnost zcela nového začátku, pokud jsem zakusil, co to znamená být nade vše milovaným synem nebo dcerou, už se o sebe nemusím bát. Byl jsem osvobozen od potřeby zásluh, od nutnosti být před Bohem dokonalý a jeho přízeň si kupovat dodržováním předpisů a jiných požadavků („Vždyť přece Bůh musí zakusit nějaké potěšení z toho, co pro něj dělám!“). Jen tak ale mohu odpuštění a lásku předávat dál.
Odpuštění je mnohem víc obráceno k budoucnosti než do minulosti. V Kristových očích nedefinuje člověka jeho hřích, ale to, kým se může stát. Proto odpuštění vždy rodí nový život, otevírá novou budoucnost. Odpuštění mnohem víc dává, než bere. Odvážím se říct, že k tomu, aby nám Hospodin „vzal“ naše hříchy, bychom svátost smíření ani nepotřebovali. Bůh odpouští hned, nikdy není ve své lásce liknavý. Potřebujeme ji proto, aby nám mohl dát, ne vzít. Aby nám mohl dát další nášup nového života, nového začátku. Bůh mě nemiluje, protože jsem hodný a dobrý, ale miluje mě, abych se dobrým stával. Neodpouští mi, protože já odpouštím druhým, ale proto, abych jim mohl odpustit, abych k nim mohl být milosrdný, jako je on ke mně. Protože právě v milosrdenství spočívá Boží jinakost, Boží svatost a všemohoucnost.
Když jsem coby čerstvý novokněz přistoupil ke svátosti smíření, dostal jsem podivný skutek pokání: „Teď jdi a děkuj za odpuštění a děkuj i za svůj hřích!“ Nejprve mi to znělo podivně: děkovat za hřích? Ale pak jsem si uvědomil, že děkovat za přiznaný, vyznaný a odevzdaný hřích vlastně znamená vyznávat víru v evangelium, víru v to, že Bůh může i zlo proměnit v dobro, smrt v život.
Hřích se může stát privilegovaným místem k setkání s Božím odpuštěním, jeho milosrdenstvím a „přemrštěnou“ láskou. Pro dlužníky osvobození a radost, pro věřitele (často zbožné a „dokonalé“) dnes stejně jako za časů Ježíšových důvod k pohoršení.