„Zastavení ukazují spojení Kristovy bolesti s bolestmi lidí tohoto světa. Kristovo utrpení je v nich zpřítomněné v utrpení člověka. Zastavení jedno za druhým vyprávějí silné příběhy známých i anonymních postav minulosti i současnosti, věřících i nevěřících lidí,“ popisuje lhotecký farník a průvodce Petr Křížek. Jako červená nit se tak podle něj táhne celou křížovou cestu hlavní myšlenka díla: „Kristus nejenže trpěl na své vlastní křížové cestě v Jeruzalémě před dvěma tisíci lety, nýbrž trpěl v průběhu lidských dějin a trpí i dnes v každém jediném člověku, procházejícím svou vlastní cestou kříže.“

Obnova kostela

Křížová cesta v kostele Panny Marie Královny míru na Lhotce byla původně určena pro Velehrad, avšak historické okolnosti tomu nepřály. P. Rudolf, který byl lhoteckým farářem od roku 1967, poznal vysokou uměleckou hodnotu reliéfů a nabídl Karlu Stádníkovi, že ji umístí do zrovna upravovaného kostela na Lhotce. Byl jedním ze spoluautorů liturgické obnovy po Druhém vatikánském koncilu a pustil se tak do úprav i „svého“ kostela. S několika architektonickými návrhy nebyl spokojen, společnou řeč našel až s architektem Václavem Dvořákem a ve spolupráci i s Karlem Stádníkem, se kterým P. Rudolfa pojilo dlouholeté přátelství, se pustili do proměny kostela. Stavební úpravy už také počítaly s křížovou cestou, která je dominantním uměleckým prvkem chrámu.

P. Rudolfovi se líbil nápad Karla Stádníka na netradiční ztvárnění křížové cesty, že jednotlivá zastavení nebudou představovat utrpení Krista, ale tragédii a utrpení konkrétního člověka či celého lidstva, zasazené do historického rámce. „Když diskutovali třeba hned o tom prvním (Ježíš v Getsemanské zahradě), pátrali po tom, s jakými problémy člověka by se Ježíš identifikoval. Svět v té době řinčel atomovými zbraněmi, a tak Stádník zobrazil výbuch atomové bomby, kterého se lidé tehdy oprávněně velmi báli,“ popisuje další lhotecký farník Jakub Hradec. Ne vždy jsou to příklady z 20. století, záměrem bylo zachytit reálné události z různých období. Když tedy Pilát odsuzuje Ježíše na smrt, na Lhotce to zobrazuje soud s Janou z Arku. „Byl to tehdy církevní tribunál. Stádník tak přiznává i to, co se církvi nepovedlo, nezakrývá to,“ doplňuje Hradec.

Zastavení, při kterém pomáhá Šimon z Kyrény nést Ježíšovi kříž, znázorňuje scéna z koncentračního tábora, výrazně je vyobrazen plot s ostnatými dráty. Před ním jsou nastoupeni vězni. Z nich vystupuje Maxmilián Kolbe a nabízí svůj život místo života otce rodiny, který má jít na smrt.

Nadčasovost ztvárnění pak ukazují nové významy, která různá zastavení získávají. „Například to, při kterém Ježíš přichází o svůj šat, zobrazuje rozbombardované město během války. Tyhle obrázky nyní vidíme denně na fotkách z Ukrajiny,“ dodává Hradec.

Specifické je také ztvárnění Ukřižování, které je současně i hlavním křížem kostela. Kříž nemá tradiční zobrazení dvou dřevěných trámů, ale je kovový a je na něm navařena spousta kovových tyček znázorňujících trny i lesklých ploch. „Symbolizuje to, že jít s Kristem po křížové cestě je bolestivé, ale i povzbudivé a zářivé. Pokaždé mě to znovu oslovuje,“ doplňuje Jakub Hradec.

Křížová cesta oslovuje i stovky návštěvníků, kteří se na ni přicházejí podívat, jsou mezi nimi i školy. „Můj otec v druhé polovině 70. let organizoval kongres, na který přijel i jeden Ital. Já jsem ho pak odvážel na letiště a při té příležitosti jsem mu ukázal i naši křížovou cestu. Myslel jsem, že to bude jen na skok. On pak ale dlouho stál před kostelem a byl úplně dojatý,“ dodává Hradec.

Velmi emotivní je i šesté zastavení – Ježíš padá pod křížem. Zobrazuje špinavý hadr na podlahu, pod ním mrtvé dětské tělíčko, částečně přikryté, a vedle ležící plyšový medvídek. Stádník zde ztvárnil autentický příběh z nedalekého dětského domova, kde se jedna z dívek neustále ptala: „Kdy přijde moje maminka? Kdy ji uvidím?“ Vychovatelce jednoho dne došla trpělivost a řekla jí: „Tak už toho nech. Jsi dost veliká, abys pochopila, že tvá matka o tebe nemá zájem. Smiř se s tím, že nemáš matku!“ Dívka se beze slova otočila, odešla do svého pokoje, otevřela okno a skočila. Medvídka si vzala na svou poslední cestu s sebou. Kříž, který padl na její ramena, byl příliš těžký na to, aby byla schopna ho nést. V oné dívce padl pod tíhou kříže opět i Kristus. Tak jako před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě. „Karel Stádník mi říkal, že se s jeho ztvárněním hodně pral. A vůbec mu nešel udělat ten medvídek. Až jednou přišlo jedno malé dítě a dalo mu svého. On ho pak do té sochy přímo vložil,“ uzavírá Jakub Hradec.