„K hasičům nemůžu přijít s tím, že jsem farář a budu jim jen něco vykládat. Abych mohl být jedním z nich, musím něco umět, svou pozici si zasloužit,“ popisuje kněz, který má řidičský průkaz snad na všechno. Stroje ho zkrátka baví. „Na farní poutě jsme si dřív najímali autobus i s řidičem, ale ti byli často nepříjemní, a tak jsem si udělal řidičák a od té doby je vozím sám,“ říká s úsměvem chvíli poté, co vystoupil z autobusu. Předtím odvezl děti z hasičského tábora nejprve do profesionální hasičské zbrojnice do Znojma, aby si prohlédly techniku, a pak k přehradě Vranov nad Dyjí, kde sledovaly ukázku zásahu záchranného člunu.

„Spousta mých předků i příbuzných byla a je u hasičů. Pocházím z venkovského prostředí, kde je to běžné,“ vysvětluje s tím, že on k nim vstoupil až v dospělosti, už jako kněz. „V Křižanově byli hasiči hodně aktivní. Zaujalo mě to, a tak jsem se přihlásil na výcvik. Později jsem si dodělal strojnický průkaz a řidičák na náklaďák,“ přibližuje. V Křižanově jezdil k zásahům častěji, teď o něco méně. „Jednak jsem starší a jednak tady v Jaroměřicích máme zbrojnici dál. A také je tu řada dobrovolných hasičů, kteří jsou zároveň profesionálními, jsou to velcí srdcaři, a kdykoli mohou, jdou do akce,“ líčí kněz.

O vyhlášení poplachu ví pokaždé nejen díky siréně, ale detaily zásahu mu vždy přijdou do esemesky. „Pokud s nimi nemohu jet, alespoň se za ně pokaždé pomodlím. Většinou nejsou věřící, ale když jim to říkám, jsou za to rádi,“ doplňuje. Jednou byl poplach i na začátku mše svaté. „Přerušil jsem liturgii a společně jsme se za hasiče pomodlili. Pak jsme zase pokračovali.“ Nicméně jako tzv. strojař a majitel řidičského průkazu na nákladní automobil je pro hasiče stále cenným kolegou. „Byl bych rád, kdyby mě brali úplně obyčejně, ale oni vědí, že jsem farář, a tak se přede mnou okřikují, aby nemluvili sprostě. Ale já je fakt nenapomínám,“ říká P. Holcner s úsměvem a dodává, že image „drsňáků“ k hasičům patří. „Ale často je to jen slupka, uvnitř jsou mnozí velmi citliví. Občas na hasičské akci si ke mně někdo z nich přisedne a povídá mi o svých radostech a strastech. Někdy se i ptají, jindy odpověď nepotřebují. Respektuji to. Nevyžádané rady nedávám,“ podotýká. Pro Tomáše Holcnera je čas s hasiči, s nimiž někdy vyrazí na motorce na výlet, vykročením z „katolické bubliny“. „Potřebuji znát lidi mimo náš vesmír, potřebuji vidět reálný svět těch, kdo bojují o vztahy a mají krize trochu jiného rázu, než máme my v kostele. Jsou to chlapi tohoto světa se svými problémy. Jsem rád, že do nich mohu nahlédnout,“ sděluje kněz.

Přestože jde o různé světy, občas se potkají. Hasiči jsou v mnoha obcích těmi, kteří nejen organizují kulturní akce, ale zapojí se, kdykoli je potřeb a. V Křižanově tak třeba pomáhali vymalovat kostel. „A tady v Jaroměřicích zase stěhovali lavice. Sice u toho měli různé průpovídky, ale to k tomu patří. Jsou to dobří chlapi,“ uzavírá P. Holcner.