Kdy se církev začala zajímat o film jako o médium? A jaký k němu měla na začátku vztah?

Na vznik kinematografie na konci 19. století církev zareagovala relativně rychle. Málokdo ví, že mnohé kostely v USA se tehdy staly promítacími sály. Za jeden z prvních hraných filmů na světě se považují Hořické pašije, které přijeli zfilmovat v roce 1897 američtí filmaři do Hořic, kde je tamní komunita hrála. Je to tedy spíš záznam představení na pomezí dokumentu a hraného filmu. A vzhledem k tomu, že křesťanství bylo jak v Americe, tak v Evropě na začátku 20. století silně přítomné, s nástupem hraného filmu začaly vznikat třeba i Griffithovy velkofilmy (americký režisér považovaný za otce moderní kinematografie – pozn. red.) zabývající se mimo jiné biblickými příběhy. Od začátku kinematografie jsou tedy Bible a křesťanská tematika její součástí, i když hlavní proud v církvi rozhodně byl k filmu opatrný. Se vznikem zvukového filmu se začalo otevřeněji zobrazovat násilí, sexualita i tehdejší společenská tabu, a tak církev začala ve filmu vidět nebezpečný fenomén. A měla potřebu zavést předběžnou opatrnost v podobě institucionálního hodnocení filmů. V USA tak roku 1933 vznikla katolická Legie slušnosti, která hodnotila každý film. Tento restriktivní přístup se proměnil vlastně až s Druhým vatikánským koncilem, který vyzval, aby církev začala vnímat média jako relevantní kritický hlas a při hodnocení díla kladla důraz na osobní svědomí i vlastní kritický úsudek diváka.

V roce 1995 pak Vatikán dokonce sestavil známý seznam 45 „důležitých filmů“, které naopak doporučuje ke zhlédnutí…

Seznam vznikl ke stému výročí kinematografie a chtěl upozornit na ta nejlepší díla, která během té doby vznikla. Není to však zdaleka první pozitivní slovo církve směrem k filmům. Musím zde připomenout katolické poroty, které působily už na filmových festivalech od 60. let, a v roce 1974 vznikla první ekumenická porota v Locarnu. Tato iniciativa šla ale zdola, od lidí, kteří se zabývali filmy a udělovali jim svá hodnocení. Mnohdy tyto poroty oceňovaly snímky, které by církevní hierarchie v té době neoznačila za dobré – jako příklad mohu uvést třeba nádherný film Muž a žena francouzského režiséra Clauda Lelouche, který získal katolickou cenu na festivalu v Cannes.

Ten vatikánský seznam je poměrně pestrý, najdeme v něm díla jako Andrej Rublev i V pravé poledne, Gándhí i Přelet nad kukaččím hnízdem, Občan Kane i Zpívání v dešti. Co je vlastně spojuje?

Filmy jsou zde rozděleny do tří kategorií: náboženství, hodnoty a umění. A spojuje je nezpochybnitelná umělecká hodnota. Těch filmů je na seznamu jen 45 a snadno bychom ho mohli rozšířit na stovku stejně dobrých snímků, které během 20. století vznikly. Je ale pravda, že všechny filmy, které se tam ocitly, neztratily dodnes svou uměleckou hodnotu a jsou filmovými odborníky považovány za zásadní filmová díla. Nejeden z nich odvysílala i TV Noe – zmíním třeba desetidílný seriál Dekalog polského režiséra Kieślowského nebo Strom na dřeváky Ermanna Olmiho. Diváci, kteří je viděli, už vědí, že to nejsou jednoduchá díla. Takže je zajímavé, že Vatikán tehdy vyzdvihl skutečně umělecky hodnotné filmy, zatímco ty prvoplánově křesťanské tam nenajdeme. Není zde ani žádný doslovný přepis evangelia na filmové plátno, ale snímek italského režiséra a marxisty Piera Paola Pasoliniho Evangelium sv. Matouše, který v pohledu na Ježíše vytvořil zásadní filmové dílo.

Od vydání seznamu uplynulo třicet let a vznikly další skvělé filmy. Co bys doplnil na tento seznam dnes ty?

Pokud bychom zůstali jen u děl, která člověka opravdu zasahují a mluví o církvi či křesťanství, o hledání Boha, rozhodně bych tam doplnil film Terrence Malicka Strom života z roku 2011, který se směle může měřit s Andrejem Rublevem a dalšími díly ze seznamu (mimochodem nyní jsme ho získali pro vysílání v TV Noe). A dále bych tam umístil třeba drama O bozích a lidech režiséra Xaviera Beauvoise inspirované atentátem na trapistické mnichy v Alžírsku v roce 1996.

A co filmy současného slavného italského režiséra Paola Sorrentina. Třeba jeho cyklus Mladý papež, který vzbudil i mezi věřícími nemalou pozornost.

Sorrentino je úžasný režisér, jeden z vrcholných evropských umělců současnosti. A jeho poslední film Milost by byl také adeptem na zmíněný seznam. Jeho hrdina se hlásí ke katolictví, je přítelem papeže a na sklonku své prezidentské funkce se má rozhodnout, zda udělí, či neudělí jednu z milostí a zda podepíše zákon o eutanazii, či ne. Co se týče Mladého papeže, který vzbudil mezi katolíky po celém světě velké kontroverze, je sice dosti provokativní, ale někteří lidé, kteří znají Vatikán zevnitř, s nadsázkou říkají, že to bylo ve skutečnosti ještě horší. I zde ovšem platí, že co se v době vzniku jevilo jako skandální, se časem může ukázat jako hodnotné umělecké dílo, které vede diváka ke kritické reflexi. U filmů je potřeba rozlišovat mezi uměním, realitou a fikcí. Když se dívám na obraz od Picassa, také ho neodmítnu jen proto, že žena či housle jsou hranaté, že oko je vlevo a pusa vpravo. A stejně tak musím nahlížet na film. Že režisér zobrazí něco, co nás provokuje, neznamená, že film je špatný. Možná je to právě záměr, aby nás to přimělo k uvažování, proč mi to vadí, co je na tom špatného, zda mi to nenastavuje zrcadlo. Je důležité vědět, že věci se v čase mění. Příkladem za všechny je film Poslední pokušení Krista (1988) od Martina Scorseseho. V době jeho vzniku s ním měla oficiální místa katolické církve velký problém. V Paříži dokonce zapálili kino, v Americe protestovali lidé, kteří film ani neviděli. A před pár lety Dario Vigano, ve Vatikánu tehdy nejvýše postavený člověk odpovědný za média, v rozhovoru pro televizi Noe řekl, že Poslední pokušení Krista považuje za vysoce kvalitní umělecký film, který nás vede k přemýšlení o důležitých teologických a lidských otázkách – o nás i našem vztahu k Ježíši. Po rozhovoru mimo záznam dodal, že se mu Mladý papež také líbí, ale že to na kameru neřekne, protože je Sorrentinův seriál ještě příliš živé téma a musel by to dlouze obhajovat. S odstupem času to snad dnes už mohu veřejně zmínit.

Velké kontroverze vzbudil nedávno v Polsku film Klér (2018), který měl rekordní návštěvnost pět milionů diváků a někteří představitelé místní církve ho odsoudili…

Samozřejmě, protože církev je v něm zobrazovaná velice drsně a mnoha lidí se to dotklo, ale třeba Krzysztof Zanussi, žijící ikona polského katolického filmu, ho ocenil a před biskupy obhajoval, proč má smysl takové filmy natáčet. Je třeba se konfrontovat i s takovouto realitou, abychom se poučili. Když totiž pronikáme k postavám tohoto filmu, zjistíme, že nejde o žádné karikatury – vidíme zde třeba kněze alkoholika, který tím velmi trpí a prožívá velké drama. Bylo by laciné takový film odsoudit.

Během čtyřiceti let komunistického režimu byla u nás církev a víra zobrazovány ve filmu velmi posměšně, či přímo negativně. Výjimkou jsou některé filmy z české vlny 60. let, jako Farářův konec. Jak si v tomto směru stojí český film ve svobodných časech?

První, co se mi zde vybaví, je film Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo z roku 1996 s Bolkem Polívkou v hlavní roli faráře. To je asi nejpozitivnější a nejhlubší průnik novodobého českého filmu do katolického světa. Jinak toto téma zůstává víceméně na úrovni pouhých figurek, pozitivních, komických či negativních – ať už jde o karikatury v různých komediích nebo o drobné vedlejší role, kdy farář někoho pokřtí, oddá či pohřbí. Z toho vybočuje jen pár výjimek, třeba kněz v podání Jiřího Bartošky ve filmu Je třeba zabít Sekala, tedy rovněž film režiséra Michálka.

Už několik let pořádáš v Praze promítání filmů s debatou v cyklu Film a spiritualita. Jak spolu ty dva světy souvisí?

Jezuita Petr Vacík říká, že každý film, je-li dobrý, je také duchovní. V jakém smyslu? V tom, že diváka vnitřně zasahuje. To neznamená, že ho musí vést automaticky k uvažování v křesťanských pojmech, ale vede ho k přemýšlení o spravedlnosti, o lásce, o vztahu k druhému, o životě, o mezilidských vztazích. A v tomto smyslu je přece samo umění veskrze duchovní záležitostí. Na webu pražské akademické farnosti máme od roku 2011 seznam takových filmů, přesto bych lidem neřekl: Jestli chcete vidět dobré duchovní filmy, najdete je tam. Protože jsou tam i filmy, kterými, když si je nepřipravený divák pustí, může být nepříjemně zaskočen či šokován. Je tam třeba film Stud o závislosti na sexu, který je natočený velmi otevřeně, ale když člověk vydrží ty první minuty, zjistí, jak závislý člověk trpí, jakým peklem prochází, a film končí jeho voláním o pomoc.

Ty ale spolupořádáš i filmové exercicie. To tam přijedou lidé a dívají se tři dny na filmy?

Nebo čtyři dny i víc. Filmové exercicie v Kolínském klášteře probíhají několikrát do roka. Jejich systém je v podstatě stejný jako na jiných duchovních cvičeních, takže se dodržuje i silentium (ticho). Každý večer se díváme na jeden film s kratičkým úvodem, pak je prostor pro meditaci, kdy o něm máme v tichu soustředěně přemýšlet, stejně jako na jiných exerciciích promýšlíme duchovní text. Filmy vybíráme tak, aby odpovídaly dynamice ignaciánských exercicií. Další den je možnost individuálního rozhovoru a zájemci mohou film odpoledne vidět znovu. Těch předchozích třeba šest hodin stačí, aby člověk odpoledne zjistil, kolik věcí tam vůbec neviděl nebo je přehlédl. Když něco či někoho vidí poprvé, často vnímá jen povrch: u člověka oči, postavu, oblečení, ale nevidí jeho duši. Tu zahlédne, až když se s ním pořádně seznámí. A stejně to platí u filmu. George Steiner říká, že umělecké dílo známe až tehdy, když ho umíme úplně nazpaměť. To ale není cesta pro každého. Jsou lidé umělecky „amuzikální“, hluší. To z nich nedělá horší lidi. Mají zase jiná obdarování.

Vatikánský seznam filmů

Náboženství

Andrej Rublev (režie Tarkovskij, 1969)
Mise (Joffé, 1986)
Utrpení Panny orleánské (Dreyer, 1928)
Život a utrpení Ježíše Krista
František, prosťáček boží (Rossellini, 1950)
Evangelium sv. Matouše (Pasolini, 1964)
Thérese (Cavalier, 1986)
Slovo (Dreyer, 1955)
Oběť (Tarkovskij, 1986)
Francesco (Cavani, 1989)
Ben Hur (William Wyler, 1959, USA)
Babettina hostina (Axel, 1987)
Nazarin (Bunuel, 1958)
Monsieur Vincent (Cloche, 1947)
Člověk pro každé počasí (Zinnemann,1966)
Gándhí (Attenborough, 1982)

Hodnoty 

Intolerance (Griffith, 1916)
Dekalog (Kieslowski, 1987)
Na shledanou, chlapci (Malle, 1987)
Děrsu Uzala (Kurosawa, 1974)
Strom na dřeváky (Olmi, 1978)
Řím, otevřené město (Rossellini, 1946)
Lesní jahody (Bergman, 1957)
Sedmá pečeť (Bergman, 1957)
Ohnivé vozy (Hudson, 1981)
Zloději kol (De Sica, 1948)
Život je krásný (Capra, 1946)
Schindlerův seznam (Spielberg, 1993)
V přístavu (Kazan, 1954)
Barmská harfa (Ichikawa, 1956)

Umění  

2001: Vesmírná odysea (Kubrick, 1968)
Silnice (Fellini, 1954)
Občan Kane (Welles, 1941)
Metropolis (Lang, 1927)
Moderní doba (Chaplin, 1936)
Napoleon (Gance, 1927)
8 1/2 (Fellini, 1963)
Velká iluze (Renoir, 1937)
Upír Nosferatu (Murnau, 1922)
Přepadení (Ford, 1939)
Gepard (Visconti, 1963)
Fantasia (Disney, 1940)
Čaroděj ze země Oz (Fleming, 1939)
Zlaté věže (Crichton, 1951)
Little Women (Cukor, 1933)
(Zecca a Nonguet, 1905)

(Vydáno ke 100 letům kinematografie v roce 1995.)