Jak znovu číst Ježíšovu radostnou zvěst, abychom mohli zakusit její životodárnou sílu?

Způsobů a cest k tomuto zakoušení životodárné síly evangelia je jistě celá řada. Mne v poslední době hodně inspiruje jeden z Ježíšových výroků ve večeřadle. Když se loučí se svými učedníky, říká jim, že je cestou, pravdou a životem. Zve tak své následovníky, aby se stále snažili být společenstvím, které je samo také na cestě, snaží se o pravdivost a zasahuje konkrétní a každodenní život. 

Bůh není „někde“ ve smyslu, že bychom k němu putovali. Spíše je s námi na cestě. A to i na té mylné, jako v případě učedníků putujících do Emauz. Provází nás, přidává se k nám. Je pravdivý a také nás učí pravdivému, autentickému životu. Autenticita a pravdivost je myslím pro dnešní lidi, zvláště ty mladé, naprosto zásadní. Dodává nám tak odvahu vidět vše, co dnešní svět přináší, a vnášet do toho Boží světlo jako něco, co se stále znovu a znovu děje a uskutečňuje. To nám umožňuje být rozdílní – a právě v rozdílnosti hledat harmonii. Bez Boží pravdy se ale rozdílnosti bojíme a upadáme do snahy vše kontrolovat a unifikovat. A právě to nás vede, abychom těžiště naší víry viděli v životě – v tom, jak studujeme, pracujeme, milujeme se, jak stárneme. Možná právě v dnešní době znovu objevujeme, že nejsou dva životy. Ten běžný a pak ten zbožný, kostelní. Život je jen jeden, ten život je Boží a v našem životě se s ním setkáváme.

Tato dvojkolejnost u někoho může souviset s tím, že jeho náboženský život určuje dodržování předpisů a obřadů, určitý náboženský formalismus, zatímco spirituální rovinu chápe jako jakousi nadstavbu, k níž ne každý doroste. Ale zdá se, že toto pojetí víry je dnes už na ústupu…

Myslím, že v dnešní době se stále více rozvíjí víra jako důvěra. Tedy nejen jako přesvědčení, obsažené v článcích víry, které umíme nazpaměť a snažíme se na žádný nezapomenout. Jde spíše o vztah důvěry, kdy právě v tomto okamžiku života, právě v těchto okolnostech se pokouším objevit, jak v mém životě a ve světě působí Bůh – a zkouším této jeho přítomnosti důvěřovat a inspirovat se jí. To se konkrétně děje, když se modlím a snažím se tiše vnímat Boží přítomnost. Myslím, že v dnešním uchvátaném světě, který je plný podnětů, je právě modlitba ticha a kontemplace velmi aktuální. Potvrzuje mi to i zkušenost se studenty, kteří často prožívají přehlcenost a roztěkanost, někdy až tíseň. Víra jako důvěra rozvíjená v tiché modlitbě je pro ně velmi oslovující.

Zkusme navázat: čím jako křesťané můžeme inspirovat dnešní společnost? Nebrání naší tvořivosti právě to, že příliš lpíme na zvycích či jistotách, bojíme se hledat, vyjít na nové cesty a dávat důvěru těm, kdo chtějí věci posouvat?

V tomto kontextu mě oslovuje myšlenka P. Josefa Ondoka (řeholníka, spisovatele, vědce a vězně komunismu – pozn. red.), když mluví o kreativní nejistotě. Kreativita totiž potřebuje nejistotu. Když je vše nalajnované a předem dané, věci maximálně opakujeme a nezbývá prostor pro něco nového. Když jeho myšlenky rozvineme, může nám právě kreativita pomoci usměrňovat a zvládat nejistotu, kterou dnešní svět přináší. 

Blízkost válek, ekologická krize a další nebezpečí, jež nám berou staré jistoty a přinášejí novou a velkou nejistotu, nás mohou paralyzovat a stát se nežitelnou realitou. Zvláště když s ní nepracujeme. Vezmeme-li to však jako výzvu, může nás to přivést k tvořivosti a hledání nových cest. Když se dívám na křesťanství, zdá se mi, že právě krize a nejistota v něm byly přítomné už od počátku. Vezměme si třeba jen situaci ve večeřadle, když se Ježíš loučí se svými učedníky. Vše se mění, učedníci ničemu moc nerozumí a jejich Mistr odchází. Právě tam se rodí kreativita prvotní církve. 

Podobné je to v dnešní době. Křesťané tomu nemusí jen přihlížet nebo se bránit změnám, ale mohou na to odpovídat tvůrčím způsobem, který mají vepsaný ve své DNA. Můžeme tak realisticky a beze strachu číst změny v dnešní společnosti, vidět v nich znamení času a působení našeho Boha, číst je v Duchu Svatém a pokoušet se na ně kreativně odpovídat. To může být velkou službou pro dnešní svět či společnost. 

Tradici potom nečteme jako nehybný rybník, který už je vlastně hotový, ale spíše jako živou řeku, jež dále protéká našimi dějinami a stále znovu a novým způsobem nás inspiruje ke konkrétním krokům. Právě tak o tom mluví důležitý dokument papeže Františka Veritatis gaudium.

Vaše poslední knížka se věnuje tomu, jak žít svůj křest. O Velikonocích přistupuje řada katechumenů ke křtu, ale pro většinu věřících se tato událost stala už dávno a nemohou si ji ani pamatovat. A když o Velikonocích slovně obnovují svůj křest, vlastně ani nevědí, co si pod tím mají představit kromě oné chvíle v kostele...

Zjistil jsem, že to mám vlastně dost podobně. Často se soustředíme na katecheze a uvádění do dalších svátostí. Mluvíme o eucharistii, o svátosti smíření, o manželství a kněžství. Křest ale zůstává trochu stranou. Bereme ho jako základ a bránu k ostatním svátostem, tím o něm však paradoxně málo mluvíme. 

Cesta myslím vede přes skutečné propojení této svátosti s naším každodenním životem. Mně k tomu pomohly různé úryvky Písma, kde se mluví o vodě. Při žehnání vody se tento způsob přímo zmiňuje. Říkáme: „Stvořil jsi vodu a při různých příležitostech jsi ukazoval, že její účinky naznačují náš křest…“ A pak se jmenují některá konkrétní místa Písma, kde se mluví o vodě. Takových míst je tam celá řada. Izákovy studny, voda v Jerichu, kterou uzdravuje Eliáš, voda, která vytéká z chrámu ve vidění Ezechiela, atd. To všechno se nám může stát inspirací pro náš život, studium, výchovu dětí či řešení konfliktů. Zásadní mi přijde, že do tajemství křtu stále dorůstáme. Některé jeho rozměry se nás více týkají, když jsme děti, jiné jsou pro nás inspirativní, když dospíváme, další pro krizi středního věku, když se rozhodujeme o něčem zásadním nebo když jsme nemocní či stárneme. 

Křest se tak může stát pramenem, který se otevřel v okamžiku, kdy jsme byli pokřtěni, ale k němuž se stále novým a novým způsobem vracíme a účinky jeho milosti poznáváme ve stále nových situacích našeho života.