25. 11. 2025
|Křesťan bez naděje je jako loď na rozbouřeném moři s utrženou kotvou, jako plachetnice bez plachet, jako nikým nejištěný horolezec, jako pleva unášená větrem. Zkrátka politováníhodná existence.
Křesťanská naděje bývá odedávna symbolizována lodní kotvou. Je to trefný symbol, protože kotva slouží k upevnění lodi na nepevném vodním živlu. Je pojistkou proti zahnání na mělčinu nebo do opuštěných vod, je pojistkou proti rozbití o skaliska. Aby kotva lodi mohla splnit svůj účel, musí být jednak pevně připoutána řetězem a jednak správně vhozena mimo loď: musí se totiž zachytit o něco pevného mimo plavidlo. Nic by nepomohlo, kdyby někdo kotvu zahákl třeba o lodní stěžeň, jakkoli mohutný a pevný.
Podobně je tomu s křesťanskou nadějí: kotva musí být vhozena mimo naši zmítanou lidskou existenci, mimo tento nestálý svět. Takovým pevným bodem v prostoru je jedině Bůh sám a jeho věrná láska k nám lidem.
Naděje není pouhý optimismus, není to pozitivní myšlení a nejsou to růžové brýle. Není to ani dobrý pocit z vývoje událostí. Naděje je totiž ctnost. A to zvláštní kategorie: spolu s vírou a láskou patří mezi tzv. teologické (teologální) neboli božské ctnosti, které člověk obdrží darem od Boha už při křtu. Vychází totiž z vědomí, že Bůh nás tolik miloval, že poslal svého Syna, který zemřel, ale vstal z mrtvých – a skrze něho my také žijeme v Bohu. Pokud je to tedy vlitá ctnost, proč apoštol Petr ve svém listu povzbuzuje k živé naději? Cožpak může být křesťanská naděje mrtvá, polomrtvá, neduživá, skomírající? Bohužel může. Každá ctnost je totiž nejen ovocem Boží milosti, ale také ovocem naší spolupráce s touto milostí. Současně platí, že naděje rozhodně není ctností slabochů, právě naopak – je to ctnost, která nás jistí v duchovním zápase. V Janově evangeliu Ježíš povzbuzuje učedníky dosti zvláštními slovy: neslibuje jim, že se jich žádné trápení nedotkne, ale že v něm mohou zakoušet pokoj i uprostřed soužení.
Benedikt XVI. ve své encyklice O křesťanské naději rozlišuje tzv. velkou naději a malé lidské naděje. Takové naděje není špatné mít, ale nemůže na nich viset všechno. Jinak by naše žití bylo neustálým přesunem od jedné malé naděje k druhé – ovšem s rizikem, že když nás pár malých lidských nadějí zklame, snadno ztratíme odvahu pokračovat. Je proto zřejmé, že člověk potřebuje naději, která jde ještě dál: uspokojí ho jen to, co je nekonečné a větší než to, čeho může dosáhnout sám.
Taková křesťanská naděje však nebrání člověku žít naplno svůj lidský život, nespokojí se s pouhým čekáním na nebe. Naopak, naděje člověka vede k intenzivní práci pro bližní a pro tento svět. Nikdo nežije sám a nikdo také nebude spasen sám. Moje naděje je totiž ve své podstatě i nadějí pro druhé – jen tak bude skutečnou nadějí také pro mě.
Zpracováno podle knihy
Kateřiny Lachmanové Kotva naděje (KNA 2009)