Jak důležité je pro řeholníky vstupovat do dnešního světa?

Je to stejně důležité jako v době Pána Ježíše, když chodil po zemi, a také v průběhu dějin křesťanství. V Novém zákoně říká Ježíš učedníkům: Jděte do celého světa, hlásejte evangelium. Řeholníci dnes nedělají nic jiného. Jsme poznamenáni tím, že za komunismu byl řeholní život z veřejného prostoru uměle vytlačen. Předtím naše sestry byly učitelky a vedly v pražském klášteře pěvecký sbor. Nebo když kongregace slavila v roce 1937 výročí sto let příchodu do Čech, byli u nás pod Petřínem všichni diplomaté. Boromejky působily také v porodnici v Českých Budějovicích, kde pro odložené děti nacházely náhradní rodiny. Byly to první ženy, které vstoupily jako vychovatelky do věznic. Pracovaly v polepšovnách, ve školách, vojenských lazaretech. Vždycky byly ve veřejném prostoru. My řeholníci dnes děláme něco, co je normální.

Jak na vás lidé reagovali, když jste začala například v rozhlase?

Reagují na nás tak, jak my reagujeme na ně. Pokud se cítím být normální součástí společnosti a nesnažím se být něco extra, reagují na mě druzí bez předsudků. Po roce 1989 měli lidé představu, že sestry nejí, nejdou do divadla, neřídí auto. Viděli o nich třeba jen film, podle něhož usuzovali. Jsou to falešné představy. I dnes se stává, že když k nám do kláštera někdo přijde, diví se, že se tady topí. Čím déle je ale po listopadu a čím více se ve veřejném prostoru pohybujeme, tím jsme pro lidi běžnější. Před chvílí jsem se třeba vrátila z obhajoby magisterské práce na DAMU, kterou jsem oponovala.

Nebyly někdy ty falešné představy o řeholnicích podpořeny i jejich hábitem?

Určitě to bylo i tím. K tomu je nutno říct, že když boromejky vznikaly, hábit nebyl nic jiného než jejich běžný oděv. Byly to šlechtičny-vdovy. A stejně jako svatý František nosily civilní oděv, který byl podobný hábitu. Civilní oděv se však v dějinách měnil, zato ten řeholní zůstal stejný, a tím se stal exotickým. Při své práci ho podle potřeby odkládám. Řeholní život nespočívá v tom, že máme hábit – jinak bychom třeba za totality nemohly správně žít. Hábit má svůj význam, je znamením a je pohodlný. Kolik žen mi při slavnostní příležitosti řeklo: „Jak já vám ten hábit závidím.“

V jakých chvílích ho odkládáte? Třeba když hrajete s kluky ve výchovném ústavu fotbal?

Ano. Je to, jako když používáte pracovní šaty. Taky nepřemýšlíte o tom, že teď máte jiné. Pro kluky už není divné, když se obleču podle toho, co dělám. V církvi se mnohem víc soustředíme na hábit a máme pocit něčeho strašně důležitého. Ale ti kluci mě považují za sestru i bez hábitu. Dokonce se nám na běžkách stalo, že lidi poznali, že jsme sestry, i když jsme neměly hábit. Vyptávali se, co jsme zač, a když jsem řekla, že jsme řádové sestry, odpověděli, že si to mysleli. Jako řeholníci máme být světlem a kvasem světa. Máme být ve světě, ale ne ze světa. Zkrátka nemáme být mimo tento svět.

Setkala jste se někdy s tím, že vám lidé řekli: řeholnici bychom tady nečekali?

Církev vždy působila tam, kde žili lidé. Naše sestry pracovaly ve věznici nebo ošetřovaly vojáky a tehdy to nebylo nic zvláštního. Že to považujeme za něco exotického a možná se i exkluzivně chováme, je náš problém. Papež Lev XIV. zdůrazňuje, že jsme 60 let po Druhém vatikánském koncilu, a vrcholný dokument koncilu Gaudium et spes říká, že radost, naděje, smutek a úzkost lidí naší doby má být i naší radostí, nadějí, smutkem a úzkostí. A to je stále platné. Neutíkám se do kláštera schovat. Třeba svatá Terezie z Avily toho v klášteře moc nenaseděla. Dnes by cestovala letadlem, měla přednášky nebo podcast. Zmínila jste rozhlas. V osmdesátých letech jsem v Radiu Vatikán slyšela, že sestra v Americe založila satelitní televizi (EWTN – celosvětová katolická televizní síť z roku 1981 – pozn. red.), protože se mladí lidé ptali na víru. Byla to přitom kontemplativní řeholnice, klariska. Když mě oslovil Český rozhlas, jestli nechci moderovat pořad Jak to vidí, dozvěděla jsem se, že se taky jmenovala Angelika (Matka Mary Angelica od Zvěstování, 1923–2016 – pozn. red.). Zemřela někdy v době, když jsem s pořadem začínala. Mám její fotku nalepenou na deníku. Bůh mi tím ukazuje, že jsme jako církev propojeni.

Když se na své různé role díváte zpětně, ovlivnily váš řeholní život?

Vidím je jako Boží povolání. Bůh má s mým životem záměr a já se snažím naplnit svůj život podle jeho představ. Pocítila jsem, že tak, jak mě stvořil, mě pozval k charismatu boromejek, což je milosrdenství vůči nechtěným lidem. Jdu s ním ruku v ruce tam, kam mě vede. Jsem těmi tématy oslovená a mluvím o nich také s představenými. Nikdy a nikde nebudou lidé dokonale šťastní bez útrap, strádání a křivd. Jsou to aktuální otázky i dnes. Máme zjevovat milosrdnou tvář Krista našemu světu. Každá z nás je paprskem milosrdenství a má povolání k něčemu jinému. Sestra, která mě vychovávala v kandidatuře kolem roku 1968, se v padesáti letech naučila hrát na kytaru a jezdit na pionýru, aby mohla učit náboženství. Kongregace si vždy uměly poradit, sestry měly odvahu. Třeba blahoslavená františkánka Restituta Kafková se postavila nacismu, ale také chodila do hospody na guláš a pivo, aby byla blíž lidem.