Křesťané Latinské Ameriky rozvinuli ve druhé polovině minulého století praxi biblického čtení a jeho výkladu v malých skupinách, ve kterých se porozumění textu úzce prolínalo s každodenní zkušeností. Jejich podobnost s prací synodálních skupin není náhodná a lze v nich spatřovat jeden ze zdrojů současné synodality.

Problémem nebyla ztráta víry, ale chudoba

Politická a ekonomická situace Latinské Ameriky nebyla v období studené války příznivá. Od 60. let postupně ve většině jejích států převzaly vládu vojenské diktatury, které čelily šíření socialistické revoluce (prosadila se pouze na Kubě v roce 1959). Těmto režimům se hodilo vykreslovat jakékoli snahy o zlepšení sociální situace lidí na venkově i ve městech jako projevy marxismu a jako takové je rázně potlačovat. Pokud se za lidskou důstojnost dělníků či domorodých obyvatel postavila církev, například v osobách arcibiskupů Héldera Câmary nebo Óscara Romera, byla osočována z komunismu a pronásledování dopadlo i na ni.

Na rozdíl od Evropy nebyla problémem Latinské Ameriky ztráta víry, ale chudoba. Po Druhém vatikánském koncilu si místní církev vzala za úkol hovořit o víře z pohledu většiny chudých obyvatel. Mnoho kněží a laických spolupracovníků se aktivně zapojilo do formování tzv. základních církevních společenství (comunidades eclesiales de base). V nich mezi sebou sousedé sdíleli životní situace, četli Bibli a podporovali snahy o sociální spravedlnost. Karmelitánský misionář Carlos Mesters jako biblista doprovázel řadu těchto skupin. Zaznamenal slova prosté ženy, podle které člověka paralyzuje především strach ze světa, v němž žije.

Tato žena uvedla, že jeden člověk sám o sobě mnoho nezmůže, ale setkávání s druhými jí pomohla objevit, že jsme byli stvořeni ke svobodě. Proto si tolik oblíbila život v církvi. V ní se podílí na společném čtení Písma, kdy ze středu společenství jako by vyvstávala jednomyslnost víry. Ve světle této víry potom účastníci nově nahlížejí na problémy své doby, angažují se v pomoci chudým a vnímají sami sebe už nejenom jako oběti, ale jako lidi v Kristu osvobozené.

Pretext, text, kontext...

Skupinové čtení Bible se odehrává uvnitř pomyslného trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří tři „síly“. Jednou jsou situace, které utvářejí náš život. Týkají se náboženství, rodiny, kultury, sociálních, ekonomických a politických otázek. Existují předtím, než čteme text, a proto jsou označovány jako „pretext“. Druhou silou je samotný „text“. Při jeho výkladu se používají nástroje odborné exegeze. Ta přináší mnoho užitku a pomáhá nám zbavit se některých problematických přesvědčení. Může vést i k obnovení důvěry v text, zejména u lidí, kteří spojovali Bibli s vlastními dětinskými představami.

Třetí silou je víra církve. Ta je „kontextem“, v němž jako křesťané k Bibli přistupujeme. Vyjadřuje touhu po dialogu s Bohem. Společenství církve jakoby vždy znovu vzniká tam, kde se lidé shromažďují kolem Písma, přijímají ho a čtou jako svou knihu. Boží Duch, božský autor Písma, strhává z očí čtenářů roušku a dává psanému textu život, a tím i nový význam pro Boží lid.

Podobá se to hře na housle: text jsou struny, kontext je ozvučná skříň (korpus) a pretext je vlastní důvod, proč hrát – třeba pro posluchače, kteří očekávají krásné tóny. Bez posluchačů, bez důvodu hrát a bez ozvučné skříně zůstávají pouze struny, které samy o sobě hudbu nevytvoří. Největším úkolem při čtení Bible tak je vše sladit neboli integrovat tyto tři síly.

Pít z vlastní studny

Peruánský teolog Gustavo Gutiérrez napsal s odkazem na výraz Bernarda z Clairvaux, že v oblasti spirituality musíme „pít z vlastní studny“, tedy z vlastní zkušenosti, a to nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství lidí. Ve spletitém světě, ve kterém možná občas propadáme pocitu osamělosti a bezvýznamnosti, jsme zváni setkávat se s druhými lidmi nad biblickými vyprávěními a objevovat je jako své příběhy. Při takových setkáních si postupně začneme uvědomovat svou lidskou důstojnost, poznáme skutečnost, že jsme společenství Božích synů a dcer a že nás náš Pán osvobozuje k tomu, abychom ho následovali v zájmu o hladové, žíznivé, putující, nahé, nemocné nebo vězněné (srv. Mt 25,35).

Autor je teolog, vyučuje na ETF UK a VOŠ Jabok v Praze.