Lidé plní nadšení se vydávají za Ježíšem, ovšem ne proto, aby přijali jeho radostnou zvěst. Spíše by se dalo říci, že se tím, jak naplnil jejich žaludky, pro ně kvalifikoval jako skvělý kandidát na krále. Možná se nám zdá takové jednání úsměvné, povrchní a pošetilé. Ale copak si i dnes někteří lidé ve volbách nevybírají své zástupce a představitele z podobných pohnutek? Političtí marketéři to dobře vědí a používají stále stejné triky: Místo reálných plánů, jak učinit svět lepším místem pro život, nás uplácí lacinými sliby.

Na co si ten člověk hraje?

Ježíš však těm, kdo v něho věří, chce nabídnout víc než jen větší „kus žvance“ za málo peněz. Možná i proto se setkává s nepochopením. Zástup je pobouřen Ježíšovými slovy, pokládá za pohoršlivé, že se představuje jako nebeský pokrm, chléb, který nezažene jen momentální hlad, ale nasytí člověka trvale – naplní jeho nejhlubší touhu po smyslu existence. „Na co si ten člověk hraje?“ říkají si lidé mezi sebou. „Vždyť přece dobře víme, že je to tesařův syn, navíc z nějakého zapadákova v Galileji. Jak může mít takovou drzost a tvrdit, že sestoupil z nebes?“ Lidé zatím neznají plnou Ježíšovu identitu a evangelista Jan je s neskrytou ironií nechává tápat a pronášet věty, jejichž plný význam nechápou.

Ostatně, jak sám Ježíš dodává, nikdo k němu nemůže přijít, není-li přitažen Otcem: on vždy koná první krok, vybírá si nás a povolává k dobrodružství lásky. Na nás je, abychom toto pozvání přijali, řekli „ano“ tomu, kdo už dávno vyslovil své přitakání vůči nám. Tím, že přijímáme toto pozvání štědrého Otce, se otevíráme vůči daru eucharistie – pokrmu pro duši.

Příliš tvrdá řeč mnohé Ježíšovy učedníky odradila, takže mu přestali důvěřovat a opustili ho. I my se můžeme minout s Pánem, když mu budeme svými falešnými představami diktovat, jak se má projevit v našem životě. Lehko pak přehlédneme, že k nám každý den přichází – v různých podobách, prostřednictvím nejrůznějších situací, skrze opuštěné, chudé a zraněné dnešní doby, a stále nás zve, abychom ho v nich rozpoznali a milovali.

Mana jako předobraz životodárného chleba

Ježíš chápe rozmnožení chlebů k nasycení velkého zástupu jako znamení, které má připravit scénu pro drama jeho totálního sebedarování. To on je pokrmem pro druhé, a když tento pokrm jíme, sami se stáváme chlebem – pro všechny hladové dnešní doby. Když slyšíme spojení „chléb života“, vytane nám obvykle na mysli eucharistie v užším slova smyslu, jako oslava večeře Páně nebo prostě jen přijímání proměněného chleba a vína. Ježíš ale spíše říká, že celý jeho způsob života, jeho radostná zvěst, jeho postoje a vztahy, to vše se nám dává a je nám stravou pro každodenní život. Odmítnutím se pak ti, kteří „s ním už nechodí“, sami odsuzují k hladovění, protože ztrácejí přístup ke skutečnému pokrmu a skutečnému nápoji – ke zdroji života a prameni věčné spásy.

Izraelité jedli na poušti manu, připomíná pak Ježíš svým posluchačům, byla to však jen hmotná potrava – a nakonec zemřeli. Mana je předobrazem životodárného chleba, léku nesmrtelnosti, který nabízí Ježíš. Jíst tento chléb znamená být sjednocen s Bohem a nechat celý život prostoupit Ježíšovým duchem. Kristovo tělo, které z lásky samo sebe zmařilo na kříži, je tím pravým klíčem k životu. Jíst tento pokrm ovšem také znamená osvojit si Ježíšova ducha lásky, štědrosti a velkorysosti – ochotu k vydanosti.

Pozvání k prostřenému stolu můžeme lehko přeslechnout, nebo i odmítnout, když jsme příliš zaměstnáni jinými malichernými věcmi (srov. Lk 14,15-24). Eucharistická hostina není setkáním několika vyvolených, svatých a bezúhonných, ale spíše pohoštěním pro všechny klopýtající. Jak nás opakovaně upozorňuje papež František, v přijetí kousku chleba a doušku vína při eucharistické oslavě je možné rozpoznat podivuhodnou sílu křehkosti: Pán se vydává do rukou nám, slabým a hříšným lidem, posiluje nás v naší slabosti, občerstvuje nás na naší životní pouti, je lékem pro naše nemoci a ukazuje tak nezlomnou sílu lásky pro chybující a nedokonalé.