Zde však, jako by to předchozí k nim ještě nedolehlo, nalézáme učedníky zalezlé v uzavřené místnosti „ze strachu před Židy“, jak říká evangelista. Zřejmě se báli o svůj život a nevěděli co dál.

Kristus je uprostřed nich

Co řešili nebo neřešili, evangelista neupřesňuje, hovoří jen o jejich strachu. Jsou tam otřesení, vystrašení, zabarikádovaní. Klasický postoj člověka, který prožil nějaké trauma: uzavírá se do sebe, přerušuje kontakt s okolím, ovládá ho strach. Do této jejich posttraumatické situace však zcela nečekaně vstupuje Ježíš. Neprochází klíčovou dírkou ani zavřenými dveřmi, ale je uprostřed nich.

Zničehonic stojí v jejich středu. Nejspíš o něm mluvili, řešili co dál. Nečekaná smrt někoho blízkého, přítele, člena rodiny je vždycky šok, z něhož se člověk těžko vzpamatovává. I kdyby učedníci neměli strach ze Židů, tak by se byli stáhli do sebe, protože zpracovat to, co se od pátku odehrávalo, potřebovalo soukromí. Tak jsou pohromadě se svou frustrací, neschopností pochopit, znepokojení, vykolejení. A Ježíš vstupuje do jejich situace, aby je osvobodil od strachu.

A první, čím je Ježíš osloví, je pozdravení pokoje, což je něco mnohem víc než jen ujištění „buďte klidní, nic se neděje, nedělejte si starosti, nebojte se… “, nebo pouhé pozdravení. Biblický pokoj (hebr. šalom) v sobě nese větší význam než jen přání, aby do života člověka nezasahovaly rušivé záležitosti. Z Ježíšovy strany je to odpověď na jejich úzkost a zároveň pozvání do nového prostoru – do prostoru Božího přebývání, eschatologické znamení. Ježíš tu navazuje na svou řeč k učedníkům po Poslední večeři: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé“ (Jan 14,27). Tedy to, co Ježíš ve své řeči na rozloučenou zasliboval, po svém zmrtvýchvstání naplňuje. Sesílá na své učedníky požehnání pokoje, Boží přítomnosti.

Pak jim stvrdí svou identitu, tedy to, že je to skutečně on – ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Není třeba spekulovat o tom, jak to bylo možné, protože v Janově evangeliu jde vždy také o hlubší symbolickou rovinu. Ježíšova totožnost je vždy spojena s křížem, bez smrti na kříži to není on – a uvěřit v něj je možné jen ve spojení s křížem. Znovu jim žehná přáním pokoje. A pak je zasvěcuje do svého poslání – v síle Ducha Svatého budovat Boží království na zemi, být těmi, kdo dokážou rozlišovat dobro a zlo, kdo rozumějí tomu, co je skryto pod povrchem.

Tomáš se potřebuje přesvědčit

Horlivý Tomáš při tomto setkání chybí. Proč? To evangelista neuvádí. Ale tato skutečnost je velmi důležitá. Tomáš se potřebuje přesvědčit sám a stává se tak prototypem člověka budoucnosti, jenž potřebuje vlastní zkušenost. Nestačí podání druhých, aby člověk věřil a žil ve vztahu, potřebuje osobní zkušenost. Obsah víry „Ježíš žije“ lze předat, osobní vztah musí budovat každý sám, ten předat nelze. Ježíš vychází Tomášovi vstříc a znovu zjevuje svou identitu spojenou s křížem.

Ježíš je sice se svými učedníky stále (přece ví o Tomášových námitkách, aniž to Tomáš tuší), ale umožní Tomášovi zkušenost víry. Není třeba se fyzicky dotýkat Ježíšových ran a ani Tomáš tak nečiní, ale je třeba ho tak poznávat. To Tomáše promění natolik, že vyznává – i pro všechny ostatní do budoucnosti – mnohem víc než jen poznání, že Ježíš žije: ten ukřižovaný je Pánem a Bohem.

Pochybnosti jsou součástí procesu víry, jsou nezbytné pro zrání člověka ve víře, pokud je ochoten opouštět své staré představy o Bohu, pokud je ochoten udělat nový krok víry. Bůh v Ježíši Kristu se zjevuje stále nově. Jsme odkázáni na svědectví víry předchozích generací od Ježíšových prvních učedníků až po dnes. Aby však tato tradice víry v nás přinášela plody a abychom i my mohli být svědky, musíme být ochotni riskovat své dosavadní jistoty a poznání – a stále znovu usilovat o vlastní zkušenost, žít z ní, a tak být autentičtí.