Collegium Marianum jste založila před téměř třiceti lety. Když se ohlédnete, co považujete za největší radost a co naopak za největší výzvu?

S ansámblem jsem opravdu prožila (a doufám, že ještě prožiju!) víc než čtvrtstoletí toho nejkrásnějšího, co může člověka potkat – radosti z hudby, ze společného objevování a tvoření. A nemyslím pouze hudební soubor, v němž působí ti nejlepší hudebníci, zpěváci a instrumentalisté, které znám a s nimiž mne pojí blízké přátelství, ale též celý tým a instituci, bez níž bychom těchto radostí nemohli užívat. A že jich za tu dobu bylo hodně! Za výzvu považuji v podstatě každý koncert nebo představení, které připravujeme. A vlastně už samotná příprava je čirá radost. Na zkouškách se občas přihodí neuvěřitelně krásné věci, hudba vyzařuje jakoby „dovnitř“ a naplňuje nás. A když se totéž přihodí na koncertech a posluchači odcházejí povzneseni a obohaceni o kus z našeho srdce, je to největší odměna.

Stará hudba bývá někdy vnímána jako záležitost úzkého okruhu „znalců“. Čím může promlouvat k člověku 21. století?

Přiznám se, že mám problém s označením „stará hudba“. Vždyť i skladba napsaná včera jednou nohou patří do hudby minulosti. V angličtině používají výstižnější výraz Early Music. Začal se používat teprve nedávno vysloveně pro hudbu, která je provozována na dobové nástroje. Samozřejmě, že hudebníci nechtěli zůstat u hudby předromantické a postupně uváděli na koncertní pódia historickou interpretaci i velkých romantických symfonií. A že je „stará hudba“ stále mladá? Stačí přijít na koncert baskického kytaristy Enrika Soliníse nebo portugalského fada (tradiční žánr, který se vyznačuje melancholií a osudovostí, přirovnává se k americkému blues – pozn. red.) v podání Sete Lágrimas, jejichž vystoupení už několikrát zdobila Letní slavnosti staré hudby. Hudba minulosti v jejich podání zní živě a spontánně – možná proto, že skýtá tolik možností pro improvizaci a vlastní invenci. A kdo byl na koncertě loutnového recitálu Thomase Dunforda, zjistí, že loutna je ten nejvíc „cool“ nástroj, který sluší Dowlandovým písním stejně jako hitovkám od Beatles.

Jak důležitý je pro vás osobně duchovní rozměr hudby?

Jsem ráda, že si mě baroko a barokní flétna „vybraly“. Baroko se svou rozsochatou architekturou, symboly ve výtvarném a hudebním umění – to vše je mi blízké. Zvláště pak duchovní hudba. Zelenka, Reichenauer, Brentner neskládali svá vrcholná díla, aby ukázali virtuozitu, ale všechny tyto prostředky používali k hudebnímu vyjádření své osobité umělecké a náboženské horlivosti, pokory a zároveň monumentální oslavy trojjediného Boha.

Jaká vůbec byla vaše cesta k hudbě?

Na příčnou flétnu jsem začala hrát v osmi letech, předtím jsem proháněla prstíky na zobcových flétnách. Od malička jsem byla obklopena hudbou, sourozenci také muzicírovali, zpívali jsme a tančili – považovali jsme to za samozřejmost. Maminka hrála na klavír, její opravdovou vášní ale bylo cembalo, barokní hudba, Bach. A její láska ke staré hudbě se brzy přenesla i na nás. Pravidelně jsme jezdili na kurzy staré hudby do Kroměříže a pak do Valtic – ty byly pro naše budoucí zaměření nejspíš rozhodující. Barokní flétnu jsem poznala už během studia na konzervatoři, nicméně jsem v té době byla ponořena do hudby 20. století. Ráda jsem uváděla soudobé skladby, dost jsme hráli s dechovým kvintetem, takže jsem si tehdy ještě nedovedla představit, že by se barokní traverso (dřevěná příčná flétna – pozn. red.) a historické flétny vůbec mohly stát mou vášní. Byl to sladkobolný tón barokní flétny, který mi tehdy učaroval, ale bylo to i celé hnutí kolem staré hudby.

Jste nejen uměleckou vedoucí souboru a fl étnistkou, ale také muzikoložkou, organizátorkou a manažerkou. Jak se vám daří skloubit tyto role, která z nich je vám nejbližší? A jak to vše jde dohromady s rodinou?

Nejbližší je mi flétna. S ní jsem srostlá, s ní dokážu udat takt ostatní hráčům v orchestru, skrze ni a hudbu dokážu vyslovit všechny své vášně a city, vyjádřit smutek i radost, s ní si mohu přehrát všechny muzikologické objevy a ověřit jejich kvalitu. A když už mám organizování nad hlavu, stačí ji vzít do ruky a chvíli si zahrát… Naštěstí mám chápavou rodinu, úžasného manžela, jehož život je rovněž prodchnutý hudbou, a děti, které mají hudbu rády. Ale ještě jsou malé, stále tudíž osciluji mezi rolí umělkyně a matky.

Věnujete se také vzdělávání a podpoře mladých hudebníků. Co byste poradila těm, kdo dnes uvažují o profesionální dráze v oblasti historicky poučené interpretace?

V dnešní době má v podstatě každý student konzervatoře nebo akademie možnost seznámit se s dobovou interpretační praxí. Prvotně bychom v nich měli probudit zvědavost a zvídavost. Paradoxně to jde dnes mnohem hůře než za dob našich studií, když jsme museli pracně hledat informace v archivech a přepisovat noty z rukopisů v badatelnách. Většinu nahrávek i rukopisů lze dnes najít na internetu. Nicméně jsem mile překvapena, že mnoho mladých hudebníků nepostrádá onu správnou dávku „zlatokopectví“ a hledají nové možnosti provozovací praxe, ať už přes zajímavou dramaturgii či obsazení. Nedávno mě třeba zaujal zpívající ansámbl, který se zároveň doprovázel na loutny, harfy a gamby (viola da gamba je předchůdce violoncella – pozn. red.).

Rozvíjíte také badatelskou činnost, studujete barokní gestiku, deklamaci a tanec – vaše scénické projekty tak přibližují posluchačům a divákům autentickou atmosféru barokního divadla. Proč je vlastně tohle vše dnes při poslechu barokní hudby podstatné?

Abychom hudbu nevnímali jako něco nedotknutelného a starého. Je důležité, abychom do ní vdechli vlastní, autentický život, aby promlouvala naším, živým jazykem. Bádání v archivech, studium dobových pramenů, znalost širokého repertoáru prověřená praxí, artikulace, ornamentika – to vše nám dává ponětí o tvaru, ale duši musíme vdechnout svou, aby to bylo autentické. A nechat se inspirovat zpěvem a tancem!

Pražské Letní slavnosti staré hudby patří k nejvýznamnějším festivalům svého druhu ve střední Evropě. Jak se za dobu své existence proměnily a co považujete za jejich hlavní poslání dnes?

Někteří posluchači k nám chodí pravidelně úplně od začátku v roce 2000, nevynechali ani jeden ročník a plánují podle termínů koncertů i dovolenou! Nesmírně si takové přízně vážíme. Posláním festivalu je jak pro znalé, tak pro dosud „nepolíbené“ publikum představovat špičková, již zavedená jména v oboru, ale také objevovat nové talenty a vycházející hvězdy. Chceme připomínat skvosty historických stylových období, „oprašovat“ zcela neznámý repertoár i hudební formy, realizovat novodobé premiéry, hledat souvislosti mezi autory, styly, národy i příběhy, které se za hudebním dědictvím skrývají, oživovat zvuky zapomenutých historických hudebních nástrojů a přinášet nezapomenutelné zážitky – ty ostatně umocňují koncertní sály historické Prahy.

Každý ročník přináší jiné tematické zaměření – letos „Na křídlech bájného Fénixe“. Podle čeho je tvoříte?

Dramaturgická témata pro jednotlivé ročníky vymýšlíme s několikaletým předstihem. Máme jich „na seznamu“ nepřeberné množství a každé z nich by přineslo k pohledu na starou hudbu jedinečnou a originální optiku. Inspirujeme se především v hudbě samotné a v příbězích, které jsou spjaty se skladbami, skladateli, librety či s hudebně-historickým pozadím děl… Inspirace pak plodí inspiraci – například když jsme nedávno věnovali celý ročník přírodě, bylo zřejmé, že by si samostatný ročník zasloužily přírodní živly (především voda a vítr) a další ročník říše zvířat. Nápady někdy chodí i přímo od posluchačů, mezi nimiž je za ta léta mnoho opravdových znalců, takže jsme plnili i přání pravidelných návštěvníků festivalu. Máme štěstí, že naše publikum je náročné a upřímné, ale také vnímavé a otevřené ne zcela prvoplánovým nápadům.

Na co především byste čtenáře pozvala letos?

Samozřejmě se nemohu dočkat závěrečného koncertu, kdy doprovodíme německého barytonistu Andrease Wolfa. A velmi se těším na mladou španělskou houslistku Miriam Hontanu, vycházející hvězdu – s ansámblem OBNI, jehož název spíš připomíná rockovou kapelu, se představí ve virtuózních skladbách italských a španělských houslových legend.

Hudební svět se výrazně proměňuje – od financování až po způsoby, jakými lidé hudbu poslouchají. Jaké změny pokládáte za nejvýraznější?

To by bylo na dlouhou odpověď. Někdy se setkáváme s rozdílným očekáváním posluchačů, kteří mají konkrétní hudbu zažitou z nahrávek. Živý koncert je ale neopakovatelný okamžik – sdílení energie mezi interprety a publikem, které se už nikdy nezopakuje. Nahrávka naopak umožňuje vytvořit jakýsi ideální obraz díla, vypilovaný do detailu. Autentické jsou oba přístupy – každý jiným způsobem. V dnešní době je rozhodně čím dál těžší zaposlouchat se, soustředit se, zapomenout na ten zrychlený „smart“ svět kolem nás a naladit se na úplně jiné, mnohdy o poznání pomalejší tempo. Právě v tom hudba nabízí neuvěřitelně mocnou pomůcku na cestě k sobě samému, k potěšení duše, k přemýšlení a meditaci… Neradi slýcháme v souvislosti s jakýmkoli uměním výraz „bavit se“. Umění tu není od toho, aby lidi bavilo, aby z nich dělalo pasivního příjemce. Má spíš vzbuzovat otázky a diskusi, má inspirovat, problematizovat, nabízet jiné úhly pohledu, vzdělávat, ukazovat perspektivy.

Jaké sny máte do budoucna?

Považuji za nesmírně důležité pokračovat ve vizích a koncertních cyklech jako Barokní podvečery, na nichž se nám daří představovat široký, většinou nově objevený repertoár – od komorních programů přes scénické až k orchestrálním se sólisty nebo vokálním ansámblem. Je s podivem, že se nikdy neopakujeme – co koncert, to unikát. Tato kontinuita nám dává příležitost realizovat vysněné programy. Díky Letním slavnostem se nám v budoucnu snad podaří provést podívanou s barokním tancem Water Music, spolupráce s tanečníky mě totiž nesmírně baví. A mám ještě jeden vytoužený projekt: uvedení duchovní opery, barokního oratoria, kde se propojí barokní gestika, kostýmy a světla s prostorem a sochami, jejichž gesta a výraz bychom oživili hudbou a pohyby. Věřím, že by to dokázalo dnešnímu publiku přiblížit barokní svět v celé jeho barevnosti a s emociálním prožitkem, který nás spojuje s minulostí. 

JANA SEMERÁDOVÁ (*1975 Praha) je flétnistka, dirigentka, muzikoložka a pedagožka, umělecká vedoucí souboru Collegium Marianum, dramaturgyně koncertního cyklu Barokní podvečery a mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby. Absolvovala Pražskou konzervatoř, Filozofickou fakultu UK (obor Teorie a provozovací praxe staré hudby) a Koninklijk Conservatorium v Haagu. Na pražské HAMU získala docenturu v oboru flétna. Vystupuje na mezinárodních pódiích a je laureátkou několika prestižních ocenění.