Církev není celnice, ale polní nemocnice – řekl papež František. Místo aby spoléhala na příkazy a zákazy, měla by být prostorem uzdravení. V knižním rozhovoru vedeném s vámi „Všechno začíná v nás“ si kladete otázku, jestli je možné, aby kněz z pozice autority třeba odmítl člověku udělit svátost. Aby mu nedal rozhřešení nebo ho nepustil k přijímání. Odmítl jste někdy někomu podat eucharistii?

Můžu mít v hlavě pravidla. Ptát se, jestli člověk, který ke mně přichází, splnil všechny předpisy. A pokud je nesplnil… mám ho poslat pryč s tím, že „na to nemá“? Před Ježíšovým ukřižováním se tehdejší autority nechaly slyšet: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít“ (Jan 19,7). Co když se toho příchozího spíš zeptám: „V jaké jste životní situaci? Co můžeme udělat, abychom to zvládli?“ Budu-li pozorně naslouchat jeho životnímu příběhu, pravděpodobně zjistím, že se do předepsaných kolonek nevejde, a třeba nakonec dojdeme k závěru: aha, nějaké řešení se nám nabízí. Takový proces není nic laciného, často vyžaduje sebekázeň, pravdivost a poctivost. Musím si udržet nadhled a současně tomu člověku věnovat velkou pozornost. Ale byla by přece škoda se o svátost připravit! Nechci pravidla shazovat ani se jich zbavit – ovšem život se na ně neptá.

Byla by škoda se o svátost připravit, to je hezky řečeno. Člověk by přišel o něco vzácného.

Vycházím z toho, jak svátosti chápeme. Jsou to jedinečné okamžiky, kdy Bůh vstupuje do našeho života – ačkoli je Boží přítomnost samozřejmě vždycky a všude, i když si to třeba neuvědomujeme. Křest, biřmování, eucharistie, zpověď, pomazání nemocných, kněžství a manželství – každá ze sedmi svátostí má svou formu a obsah. Ale zřejmě nejdůležitější je naše disponovanost. Co k přijetí svátosti disponuje? Studium katechismu nebo pravidelné chození do kostela? To pravděpodobně také. Spíš však život sám. Jsou věci, které se naučím ve škole nebo je svědomitě dodržuju, ale jsou jiné, jež získám tím, že projdu náročnou situací. Například dojde k rozvodu, manželství se nepodaří. Nebo přijde něco těžkého. Velká křivda, nemoc, ztráta blízkého. To mě připraví na setkání s Božím milosrdenstvím mnohem líp. Pokud se někdo trápí, protože ho zasáhla bolestivá událost, nebo má za sebou obtížnou zkušenost a dokáže ji reflektovat, nesvaluje vinu na druhé, dokonce dospěje k tomu, že lituje svých chyb, je to dost dobrý faktor disponovanosti. Takový člověk touží po útěše, po odpuštění, po něčem, co ho přesahuje, po životě samém… To je ten neuralgický bod k přijetí svátosti. Ne to, jestli je ženatý, nebo rozvedený.

Projde-li situací, která se mu zdá neřešitelná, a neuhne, dotkne se života trochu jinak. Opravdu si na něj „sáhne“, jak někdy říkáte, když mluvíte o „haptické“ spiritualitě.

No, někdy si saháme na život, jindy si život na nás sáhne sám. Taková situace člověka transformuje.

A neplatí to jen pro ty, kdo přijdou za knězem s problémem. V kontaktu s vlastními limity má být podle vás i kněz, respektive každý, kdo je v pozici autority a chce se chovat lidsky, nikoli mocensky.

Protože – jak se autorita utváří? Přirozený respekt nebudí někdo, kdo uplatňuje moc, ale člověk vnitřně pravdivý, který usiluje o to, být autentický. V něčem neuspěl, přiznal si svá omezení. Potkal se s vlastní slabostí a víceméně to ustál. Je zraněný…

K tomu potřebuje i čas. Vyprávěl jste, jak jste v mládí jako novokněz udílel lidem „dobré rady“, protože jste zkrátka neměl dost zkušeností.

Ve chvílích nejistoty jsem sahal po zbožných frázích z falešného přesvědčení, že musím všemu rozumět. Nedat najevo, že něco nevím. Spíš jsem ovšem měl těm lidem dát prostor, aby si na odpověď přišli sami, nebrat jim ten proces hledání a nalézání. Jenže jsem byl do pozice autority „dosazen“ moc rychle – biskup na tebe vztáhne ruce a je to. Ani během studia teologie nás nikdo na setkání s lidmi a jejich peripetiemi nepřipravil. Několik dní po svěcení jsem seděl ve zpovědnici v místě, kde jsem vyrůstal a s mnohými jsem se osobně znal. Najednou mi říkali „otče“ a svěřovali mi své trable. Připadal jsem si hrozně nepatřičně! Po mnoha letech jsem si uvědomil, že ke své práci si potřebuju doplnit vzdělání – psychologické, psychoterapeutické. Osvojit si další nástroje, jež by mi pomohly lépe porozumět životu. První psychoterapeutický výcvik mi umožnil podívat se na věci z jiného úhlu – hlavně díky sebezkušenosti. Ta je zásadní. Později při psychoanalytické terapii jsem sám sebe poznal ještě hlouběji, sestoupil jsem do svého nitra a do vlastních temnot. Přineslo mi to větší svobodu. Ne k tomu, abych si dělal, co chci, nebo abych svévolně překračoval hranice. Spíš mi zase o něco víc došlo, že život je někdy hodně náročný a já nemusím mít na všechno odpověď.

Naučil jste se i záměrně mlčet.

Když je člověk poctivý, pochopí, že někdy je opravdu lepší takzvaně držet hubu, když to řeknu vulgárně. Nechat lidi, aby si utřídili myšlenky. Protože… je to tak těžké! Vykládat jim, že koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje? Že jejich dítěti je u Pána líp než na zemi? To by bylo ponižující, možná i zraňující. Čestnější je sdělit jim, že nemám co říct, a jen tam být. Soucítit s nimi. Lidé za knězem většinou přicházejí, protože je něco trápí. Buď jim dám zbožné odpovědi, nebo se pokusím tu tíhu nést s nimi. A to je dost dobrá formace života.

Dávat rady z nedostatku zkušenosti je jedna věc, ale co když člověk svou moc skutečně zneužívá? Zákoníci z Ježíšových časů jsou mezi námi i dnes. V knize upozorňujete, že tendence trvat na tom, co se má a co ne, často vychází ze strachu.

Nebo z hlubší úzkosti, která může pramenit z čehosi „neznámého“ tam venku, ale i v našem nitru. Snad z té temnoty nebo ze „stínu“, jak by řekl C. G. Jung, který tak nazýval potlačené části naší psychiky.

„Všichni mimořádní lidé, s nimiž jsem se kdy setkal, měli jedno společné: zemřeli dřív, než zemřeli. V určitém momentu se ocitli na konci svých sil – a to je dovedlo k výjimečnému životu,“ napsal Richard Rohr. Kromě duchovního doprovázení a rodinné terapie se léta zabýváte mužskou spiritualitou. S kolegy vedete muže středního věku k setkání s vlastní křehkostí a pomíjivostí – a zároveň k propojení se Zdrojem, s Bohem.

Geniální je v této souvislosti starozákonní příběh o Jákobovi u potoka Jabok. Na ten text se můžeme podívat i psychoanalytickým pohledem, každopádně je to metafora duchovní cesty, vnitřní proměny. Jákob v temné noci bojuje s Neznámým. Kdo to je? Stín? Nebo sám Bůh? Nakonec si při pozorném čtení uvědomíme, že vlastně nevíme, kdo ten boj vyhrál. Kdo je vítěz a kdo poražený. Jákob (což znamená „úskočný“) dostává požehnání a odchází jako jiný člověk, dokonce s novým jménem Izrael („ten, kdo bojuje s Bohem“). Ale je zraněný a kulhá – jeho život už nikdy nebude stejný. A to je výsledek. Když člověk takovým procesem projde, stane se z něj „zraněný vítěz“ – je to paradox. A Jákob se té bolestné situaci mohl vyhnout. Mohl ji znovu obejít, jak to udělal už tolikrát. Zároveň byl k setkání s Neznámým donucen, nebyla to jen jeho vůle. Buď se svého Neznámého budeme bát a odmítneme ho – ale potlačené věci nedělají dobrou práci –, nebo se s ním setkáme a necháme se jím proměnit. Proto se mluví o tom, že je potřeba stín „obejmout“. Integrovat tu svou „cizí“ stránku, svého Neznámého. A to jde jedině skrz utrpení. Není to zbožné cvičení, ale tvrdá realita střetu s bezmocí, zranitelností a smrtí. To jsou dveře, jimiž se prochází.

V absolutním smyslu takovými dveřmi prošel i Kristus, stal se živým paradoxem – mocným v bezmoci. Zemřel, aby mohl žít věčně… Připomínáte, že východiskem k chápání autority v církvi by měla být snaha porozumět Ježíšovu uzdravujícímu poselství v dnešním kontextu. Co to ve vašich očích znamená?

Když nechám stranou Ježíšovy zázraky, dostávám se znovu k naslouchání. Dnes máme v církvi synodální proces – není to jednoduché, je to hledání, ohmatávání prostoru. K Ježíšovi se hrnuly davy, ale on si vždycky vybral jednoho člověka a toho uzdravil. Protože – co se stane, když někomu opravdu naslouchám? Láskyplná pozornost léčí. Ježíš dokázal rozlišovat, kdo je v nouzi. Rozpoznal, co se v člověku děje – někdo by řekl „vnímal znamení doby“. Každopádně s lidmi navazoval léčivý vztah – a podobné je to v terapii. On byl terapeut! Proto i zmíněné svátosti mají terapeutický účinek. Nechci tvrdit, že všechny zázraky v Bibli jsou způsobeny uzdravujícím vztahem, ale určitě je to něco, co Ježíš člověku nabídl a otevřel.

Naslouchání – a také přijímání všeho, co v sobě najdeme – nás učí i meditace nebo kontemplativní modlitba, která je charismatem bosých karmelitánů.

Myslím, že musíme trochu narušit představu meditace jako sebestředného noření se do sebe a také představu modlitby, při níž musíme Bohu něco říkat, vyslovovat text. Mnohdy už ani nečekáme, že by k nám také promluvil Bůh sám. V meditaci jde kromě jiného o ztišení a naslouchání. Vždyť první přikázání, které dostává vyvolený národ, je „šema, Jisra’el“. Slyš, Izraeli! Zmlkni a naslouchej. Ve svém nejhlubším nitru se nesetkávám s nikým jiným než s Bohem, který ve mně přebývá. S tou neuchopitelnou, nesdělitelnou Boží přítomností, která mě zároveň přesahuje – a není závislá na mém výkonu, morálních kvalitách ani na tom, co jsem v životě dokázal. Tam v hloubi svého nitra zakouším, že jsem milovaný takový, jaký jsem. To je pro mě modlitba. 

P. PETR GLOGAR (*1959) je bosý karmelitán, kněz a rodinný terapeut. Řídí klášter Fortna na Hradčanském náměstí v Praze. Zabývá se prolínáním psychického a spirituálního rozměru člověka. Teologické vzdělání završil na Gregoriánské a rovněž Lateránské univerzitě v Římě, absolvoval výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch a výcvik vztahové psychoterapie rodičů a dětí. V nakladatelství Vyšehrad mu vyšly dvě knihy rozhovorů, které s ním vedl Josef Beránek: Tvořit nové věci (2023) a Všechno začíná v nás (2025).