23.–29. dubna 2024
Aktuální
vydání
17
Předchozí vydání
Hledat
Rozhovor
Rozhovor

Obsah

Vánoce jsou radost z víry

14. 12. 2021

|
Tisk
|

Dvanáctého prosince v tichu a modlitbě oslavila komunita novodvorských trapistů 10. výročí povýšení na opatství. V jejím čele stojí opat Dom SAMUEL LAURAS. Rozmlouvali jsme s ním o adventu a Vánocích (nejen) za zdmi kláštera.

Jak prožíváte u vás v Novém Dvoře další vlnu pandemie koronaviru? Obracejí se na vás lidé například s prosbou o modlitbu? Nebo proniká do vašeho společenství jen jako „hluk vnějšku“?

Když vypukne bouře, na lodi to otřásá všemi. A to je dobře, protože není důvod, aby to měli křesťané ve světě nebo mniši v klášteře nějak jinak. Bůh svěřil všem křesťanům poslání být solí země, kvasem v těstě. Je na nás, abychom přijali toto poslání tady a teď, každý podle svého povolání. Úkolem nás mnichů je modlit se, ale nejsme jediní, kdo na sebe bere tuto roli. I my v klášteře jsme zpravováni o tom, co se děje ve světě, „hluk vnějšku“, který zmiňujete, k nám doléhá. Vnímáme ho natolik, abychom si udrželi postavení mnichů, a také s odstupem, abychom si zachovali chladnou hlavu. Mít chladnou hlavu, to je v této náročné době nezbytnost. Řekl bych dokonce povinnost. Všichni máme své starosti, někdo i velmi těžké: v rodině, v práci, v osobním životě, dokonce i ve svém vnitřním životě. To platí pro mnichy stejně jako pro ostatní křesťany. A pro všechny je křesťanská víra světlem, které nám pomáhá pochopit a naše starosti důstojně snášet.

Mezi křesťany je adventní čas spojený především s očekáváním oslav Kristova vtělení. Ale advent má i druhý, zásadní moment – tedy vyhlížení Kristova druhého příchodu. Proč je pro nás těžké mít na zřeteli tento rozměr?

Svatý Bernard v jednom adventním kázání hovoří o příchodech Slova. Opírá se přitom o církevní otce. Nemusíme být velcí teologové, abychom to pochopili. Tvrdí, že Slovo přichází na svět třemi různými způsoby: o Vánocích, abychom mohli vnímat Boží dobrotu; v poslední den, kdy přijde znovu ve své slávě. A třetí příchod, který nazývá „prostředním“, je pro nás nejdůležitější. Nastává vždy, když se Slovo projeví v našem vlastním srdci. Nemáme nečinně vyčkávat až do Ježíšova druhého příchodu, ale s Kristem se denně setkávat ve víře a skrze víru. Na základě naší víry se nám ale zjevuje velmi nenápadně. Že by právě toto byly Vánoce a radost z Vánoc? Ježíš, který se mi o něco více zjevuje. Toto Dítě, které je Bohem, se pro mě den co den stává více přítomným, blízkým, tak aby i jeho příchod ve slávě byl pro mě radostným setkáním s Přítelem.

Říká se, že teologie začíná pohledem do jesliček. Co v této scéně z noci Kristova narození nalézáte?

Ano, narození Božího dítěte se odehrálo v noci. Mluvíme o vánoční noci. Slavíme přece půlnoční mši. Co tato noc znamená? Noc víry, nikoliv noc bez víry. Ta první se podobá noci v přírodě, kterou nekalí žádné umělé světlo. Druhá je jako noc ve městě, kterou prosvětluje záře neonových světel. V prvním případě nevidíme nic, ale vnímáme hvězdný svět, který nás přesahuje. V druhém případě zahlcuje náš pohled to, co vidíme, a brání nám vidět to, co bychom se měli snažit zahlédnout. Betlémská noc znamená vyjít z přeplněného a hlučného města, čelit tichu noční samoty. Úkolem křesťanů v dnešním světě je svědčit o tom, že noc není prázdná, že není děsivá. Musíme se spřátelit s nocí, protože Bůh se zjevuje ve tmě.

A jak všichni vědí, nad Betlémem září hvězda.

Hvězda, za kterou šli mudrci. V latině i v mém mateřském jazyce, totiž francouzštině, existuje krásná hříčka se slovy „touha“ a „hvězda“. „Toužit“ se latinsky řekne „desidere“ a hvězda je „sidus“ – v šestém pádu „sidere“. Jestliže tedy toužím, jsem de-sidere, vzdálen od hvězdy. Betlémská hvězda vnukla mudrcům touhu spatřit Spasitele. A protože od něj byli daleko, přišli blíž. Nyní žijeme v pohnuté době a může to vzbuzovat strach. Co s tím? Pokračujme ve slovních hříčkách, alespoň to vnese trochu odlehčení do mých příliš vážných slov. Noc víry je nocí touhy, touhy po Bohu. Přestože jsme často daleko od hvězdy, její světlo nás přitahuje a můžeme se k ní přiblížit. Noc bez víry je totiž katastrofa („désastre“ ve francouzštině), doslova bez hvězd („de-astro“). Taková noc člověka skličuje, protože jí chybí příslib vycházejícího slunce. Vánoce jsou tedy nocí víry, do níž přichází hvězda, aby zahnala úzkost, temnotu, která nás mate a z níž nevidíme východisko.

Prožívají mniši život v klášteře v tomto období jako odloučení od své původní rodiny? Lze zažít i v komunitě „osamělost“?

Vánoce slavíme bez těchto svých blízkých. Obvykle – kromě případů, kdy rodiče zestárnou – přijíždějí spíše rodiny do kláštera, než aby je bratři navštěvovali. Existuje však ještě hlubší osamělost – osamělost, kterou mají mniši zaplňovat svou modlitbou, osamělost člověka tváří v tvář svému osudu. To, že ji mniši zakouší právě v době Vánoc, je velmi dobré. Nesou a prožívají tak osamělost starých lidí, jimž ubývají síly a jimž se třeba vzdalují jejich děti; osamělost rodičů, když jejich odrůstající děti opouštějí domov a přestávají věřit tomu, co se od nich naučily; osamělost manželů, když se láska v průběhu zrání stává méně citlivou a někdy se dokonce vytrácí; osamělost dětí, když rodiče nejsou v souladu nebo nejsou dostatečně přítomní; osamělost v nemoci, a pak ta nejtěžší osamělost při duševní chorobě, kdy člověk ztrácí i sama sebe. Kolik osamělosti je okolo nás! Rádi bychom drželi štěstí v rukou, našimi lidskými silami, ale ono nám uniká. Mají Vánoce co nabídnout této osamělosti? Já věřím, že ano.

Jak vypadá liturgické období Vánoc u vás v klášteře?

Na Štědrý den zpíváme první nešpory a pak se společně krátce sejdeme u slavnostního jídla, štědrovečerní večeře. Když před třiceti lety přijeli do Sept-Fons první Češi, byli překvapeni: na Štědrý den nic zvláštního, jen obyčejné jídlo! (Ve Francii se slaví obědem až 25. prosince – pozn. red.) V Novém Dvoře jsme zavedli zvyk slavnostní večeře, ale prostším způsobem, než to bývá obvyklé doma v rodinách. Jíme v tichosti, posloucháme hudbu, často vánoční koledy. Pak si jdeme rychle na pár hodin zdřímnout. Ve 22.30 začíná vánoční matutinum, tedy noční modlitba hodin, a přesně ve dvanáct půlnoční mše, která trvá více než dvě hodiny. Po ní se jdeme zase trochu prospat, a pak vstáváme na ranní chvály a následuje hlavní mše svatá. Další večer jsme sice trochu unavení, ale slavení Kristova narození za to stojí.

Protože slavíme den, kdy Bůh prolomil naši osamělost tím, že se stal jedním z nás.

V Bibli nalezneme nenápadné texty, které k nám vždycky promluví v den, kdy je potřebujeme. I když autor listu Židům nehovoří výslovně o tajemství Vánoc, připomíná, že Kristovým záměrem nebylo jen překonat smrt, ale také vysvobodit všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí (Židům 2,14-15). Bát se smrti znamená být zotročen. Tento strach nás okrádá o svobodu. Od chvíle, kdy se Bůh stal člověkem, je smrt poražena a my už nemáme důvod se jí bát. Není snad ten, kdo mě zbavuje strachu, zároveň tím, kdo vyplňuje mou samotu? S ním už nikdy nebudu sám! Samozřejmě se to nestane samo od sebe. Trvá nějakou dobu, než Kristova přítomnost tuto existenciální samotu uhasí. Přichází to postupně a nikdy to není dokonalé. Naše srdce bude vždycky trochu trpět. Společenství s Kristem však dává velkou svobodu, a právě tehdy, když jsme svobodní a nepotřebujeme už lpět na druhých, je můžeme začít skutečně milovat.

Co byste si přál k Vánocům? Nemyslím jen pro sebe, ale spíš pro ostatní, pro církev, společnost, svět...

Víru a radost. Řekněme: radost z víry. Mluvil jsem o naší bouřlivé době, o našich starostech, o naší osamělosti. Je život drama? Svým způsobem ano. Jak můžeme v tomto dramatu najít radost? Dokonce takovou radost, že ji nevykoření žádný smutek? Mluvím o radosti, která nemá nic společného s pasivní rezignací „dobrých křesťanů“, kteří trpně snášejí všechny „kříže“, jež jim Bůh podle nich sesílá – a přitom ani není jisté, zda nám tyto „kříže“ sesílá skutečně Bůh!

Lze v noci víry najít cestu, která přináší radost?

Křesťanská radost skutečně existuje: Pán je blízko. Slovo „blízko“ má dva významy: „blízko“ myšleno časově znamená, že Pán přijde, že očekáváme jeho příchod; „blízko“ v hmotném či duchovním smyslu značí, že je tady, vedle mě – a právě to svatý Bernard nazývá medius adventus, příchodem Krista dnes, do našich srdcí, o němž jsem před chvílí mluvil.

Vánoce bývají také časem pro ohlédnutí za uplynulým rokem.

Pohled do minulosti má smysl jen tehdy, když má za účel budování budoucnosti s větší zkušeností, větší moudrostí, možná i s větším odstupem, s větší důvěrou a vděčností, s menšími iluzemi. Mezi událostmi a skutky uplynulého roku byly rozhodující ty, které vedly k setkání našich žíznících bytostí s Pramenem: s Tím, jenž se stává blízkým. Nechme stranou, co nás to všechno stálo. Chce-li člověk získat cennou perlu, nesmí hledět na cenu. Pokud jsme někdy trochu zbloudili, přiznejme to a pak na to zapomeňme. Důležité je setkání! Vždyť se s námi přichází setkat On sám!

Všechno, co říkáte, je krásné, ale čtenáři Katolického týdeníku si mohou myslet, že to platí pro mnichy, ne pro obyčejné věřící.

Chápu. Ale to je omyl. Svatý Bernard vysvětluje, že tyto projevy, které také nazývá „navštívení Slova“, často nejsou vnímatelné, nejsou příliš citelné. V našem životě víry necítíme, neprožíváme vlastně nic nebo jen velmi málo. Nepátrejme však na straně naší pocitovosti. Základem našeho křesťanského života má být mše svatá, liturgie hodin, Písmo, modlitba a morální život, který se snažíme vést v souladu s evangeliem. Ten, kdo to všechno prožívá vážně a s vírou, někdy jen velmi nenápadně vnímá, že Ježíš je nablízku. Nejde o nějaký velký zázrak, který přenáší hory, ne! Doprostřed našich trápení sestoupí malý paprsek světla; někdo blízký nám řekne útěšné slovo, které nás upokojí; nebo se začneme zbavovat úporného zlozvyku; ujasní se nám některá pasáž z Bible; spřátelíme se s někým, kdo nás rozčiluje; do našich úzkostí vstoupí pokoj; poděkujeme Bohu za okamžik lidské radosti. Vždycky je to nenápadné.

Dom SAMUEL LAURAS OCSO (*18. prosince 1954), opat kláštera trapistů v Novém Dvoře. Do trapistického kláštera Sept-Fons ve Francii vstoupil v roce 1983, o sedm let později byl vysvěcen na kněze, posléze se stal i převorem tohoto opatství a v roce 1998 byl vyslán se skupinou mnichů založit klášter v Novém Dvoře u Toužimi. Zde byl zvolen jeho prvním opatem. V průběhu posledních 24 let ovládl i těžký český jazyk. Do češtiny byly přeloženy už čtyři jeho knihy: Celým srdcem. Úvahy o budoucnosti křesťanství v našem světě (Triáda a KNA 2013), Jako sžírající oheň. Rozprava mnicha o prokazování milosrdenství (Triáda 2017), Na ohnivém voze (Triáda 2018) a Synové světla v čase zkoušky. Rozprava mnicha o jednotě v protivenství (Triáda 2020).

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou