Jak vzpomínáte na své dětství?

Narodila jsme se na zámku v Červených Pečkách, jako všichni moji sourozenci. Já byla nejmladší, šestá, a neměla jsem to příliš lehké, poněvadž mě každý dirigoval. Ale výchova našich rodičů byla báječná. Byli přísní a spravedliví, ale velmi hodní. Vychovávali nás k práci, každé z nás dětí mělo v domě nějakou povinnost. Někdo třeba krmení psů, a těch jsme měli v pečeckém zámku dvanáct. Já měla na starosti kontrolu – jestli je večer všude zamčeno. Zámek měl totiž několik vchodů. V noci obcházel ponocný, a když zjistil, že některé dveře nejsou zamčené, měl zvonek přímo do našeho dětského pokoje. My jsme se střídali s Lízou, která z nás tam půjde – já se strašně bála, protože chodba byla dlouhá a setmělá, zkrátka chodila jsem tam velice nerada. Také jsme každý měli svou zahrádku, své políčko, kam tatínek s maminkou velice poctivě docházeli na kontrolu, jestli je políčko vyčištěné, bez plevele. A když jsme to vypěstovali a přinesli do kuchyně, dostali jsme za odměnu korunu nebo pětikorunu, na což jsme byli velmi pyšní.

Takže vás rodiče vedli k práci, k zodpovědnosti…

Ani nás nemuseli vést. Pamatuji si, jak jsme se ocitli bez personálu. Poprvé to bylo za německé okupace. My děti jsme se automaticky ujaly své práce. Maminka oblékla zástěru a šla dolů vařit oběd. Jednou jsme s Lízou chtěly maminku potěšit, když musela odjet do Prahy kvůli nějakým důležitým věcem. My jsme mezitím vydrátkovaly parkety v celém jednom bloku našeho zámku. Pak jsme podlahu navoskovaly a vyleštily. Maminka tím byla překvapená a začala nás objímat. Vždycky po obědě jsme měli také za povinnost uklízet. To jsme dělali dost neradi, protože jsme museli nosit nádobí až na konec zámku, kde se umývalo, a pamatuji si, jak jsem jednou mamince povídala: „Mami, prosím tě, podívej, kolik nádobí tady máme. Nemohli bychom jíst z jednoho talíře?“ Maminka se na mne podívala a řekla: „Ještě nejsme u komunistů.“ A bylo vymalováno.

Na čem rodičům ještě záleželo, kromě práce a vštěpování odpovědnosti?

Byla to pravdomluvnost, poctivost a pochopení pro chudé lidi. To bylo u nás vyhlášené. Maminka měla o Vánocích vytipováno asi deset nejchudších dětí ze vsi, které vybíral ředitel školy, a maminka je oblékla od hlavy až k patě. To všechno pletla sama, celý rok. A potom je podarovala. Přišly k nám, stály v zámeckém salónu a každý dostal balík a v něm byla také vánočka. A děti odešly s pletenou čepicí na hlavě. Hezké bylo také první svaté přijímání. Za zámkem byl postaven obrovský stůl prostřený pro všechny děti, které k této svátosti poprvé přistoupily. Maminka se starala ale také o staré lidi. Tatínek byl zaměřený prakticky. V Červených Pečkách, obci plné starých domů, často hořelo. Když zahoukala siréna, my děti jsme vždycky utíkaly na věž, abychom zjistily, kde hoří, a pak zprávu sdělily tatínkovi. Pamatuji si, že druhý den jsem byla u tatínka v pracovně, když přišel pan ředitel ze statku. Tatínek se na něj jen podíval a řekl: „Beneš, tomu člověku, kterému shořela střecha, dejte tašky na barák.“ Víte, u něj to šlo automaticky.

Jak to bylo se školou? Měli jste domácího učitele?

Ano, zčásti jsme byli vychováváni doma, ale já jsem to už nezažila. Chodila jsem do školy v Červených Pečkách, kde jsme měli také vaření. Jednou v týdnu vařila jedna skupina a pak druhá. A ti, kdo vařili, museli tu kuchyň poté uklidit, vydrhnout stoly i podlahu. A ještě dnes si vzpomínám, jak paní učitelka říká: „Tak se podíváme, jak to dělá ta naše baronka.“ No, „baronka“ byla nejlepší, protože jediná z dětí věděla z domova, že se podlaha drhne po směru vláken dřeva.

Jak vzpomínáte na spolužáky?

Vycházela jsem s nimi velmi dobře. Ze začátku na mne koukali, ale pak jsme se skamarádili.

Jaká byla vaše výchova?

Na zadek dostával od tatínka jen náš bratr Bedřich. Pokud jsem ale něco provedla, večer si mne maminka pozvala a dala mi kázání, co smím a co nesmím. Celý den jsem kvůli tomu trpěla. Pak jsem vymyslela jinou metodu. Když jsem něco provedla, skočila jsme mamince kolem krku: „Mami, já už budu hodná, už to nebudu dělat“ – a bylo po všem!

Co vám rodinné zázemí dalo do života?

Hodně. Mimo jiné, že nikdy nesmím spoléhat na to, že se v lidech nezklamu. A některá zklamání byla strašná. Všechno to zatýkání a vystěhovávání poté, co se komunisté dostali k moci, bylo hrozně nespravedlivé. Můj bratr Jaromír byl zatčen bez zatykače. Ráno ho odvedli, ale večer se vrátil s tím, že jediný, kdo přišel na to, že nepatří do vězení, byl vrátný věznice. Protože na něj neměli zatykač. Ale druhý den Jaromíra opět odvezli.

Tušili jste, co se stane, když se komunisté drali v roce 1948 k moci?

Ano, tušili jsme to, všichni se báli, ale nic se proti tomu nedělalo. Nejvýš se daly uschovat nějaké cennosti, třeba obrazy, ale o ty jsme stejně přišli. Zámek nám byl poprvé zabaven už za nacistické okupace. Tehdy přišli dva uniformovaní vojáci do tatínkovy pracovny, kam už nás maminka nahnala, aby viděli, že jsou tam „haranti“. Důstojníci říkali: „Pane barone, zbývá vám jediná možnost – abyste se stal Němcem. Tak zachráníte majetek i děti.“ Tatínek byl chvíli zticha a pak řekl: „Pánové, pamatujte si, že baron Hrubý nevymění svoji košili za špinavý prádlo. Odchod!“ Druhý den nám zabavili veškerý majetek, sebrali všechno, a tatínek potom bohužel velice brzy umřel. Ale musím říct, že se ti Němci nechovali tak špatně jako později v padesátých letech Češi. Bohužel. Dosazení němečtí správci si nás nevšímali, dál pracovali s našimi zaměstnanci, nikoho neotravovali. Když tatínek v roce 1943 zemřel, tak dokonce celé nádvoří vysypali pískem a zorganizovali pohřeb. Nástup komunismu byla ovšem tragédie, protože takové chování jsme si nezasloužili. A dodnes nevím, proč takové věci dělali.

Jak vypadalo hospodářství na statku?

Měli jsme asi sto padesát zaměstnanců, všichni se měli dobře. Někteří měli vlastní byty, mnozí byli deputanti. Dostávali obilí, mléko a pivo. Měli jsme na statku také drůbežárnu, 350 slepic, kterou vedla maminka, i když to neměla zapotřebí. Pan farář měl zase k dispozici kočár s koňmi. Tatínek měl pět patronátních kostelů, které se všechny udržovaly za nemalé peníze. A to se za komunismu všechno obrátilo proti nám. Přišli takoví zlí chlapi, se kterými nebyla vůbec řeč. Zabavili zámek, o který si řekli vojáci, a do týdne jsme se museli vystěhovat. Vojáci pak všechno převezli do výkrmny prasat, do dvora Hranice, který nám dříve patřil. Ve dvoře bydlel krmič, původně jakýsi novinář, který tam byl také dosazen z trestu. Maminka tam měla postel za skříní s pletením a my děti jsme ležely jinde. Nebyla tam tekoucí voda ani pořádný záchod. V těchto podmínkách jsme žili asi dva roky, poté jsme se přestěhovali do Prahy.

Jak ústrky zvládala vaše maminka?

To byla velká hrdinka. Nikdy si nestěžovala. Když mne tehdy odváděla po zámecké chodbě, bulela jsem a ona říkala: „Nechci vidět slzy.“ Vedla nás k hrdosti, že se neponížíme před těmi, kdo nám činí příkoří.

Pomohla vám těžkou dobu překonat víra?

Bez víry by to nešlo. Vzpomínám na maminčinu zásadu, kterou nám vštípila: „Nikdy se nebudete mstít!“ A když nás stěhovali z Červených Peček, tušila jsem, že jako první budu muset jet do toho dvora Hranice, kam vojáci odvezli naše věci a já je tam měla převzít. Chtěla jsem ještě poslední noc přespat v našem zámku, a tak jsem se schovala do posledního pokoje. Maminka mne ale našla a ptala se: „Co tady děláš?“ Pověděla jsem jí pravdu. Maminka se do mne zavěsila, procházely jsme se po chodbě a ona říká: „Víš, tady jsem tě poprvé nesla ke křtu a naposledy tě odvádím.“ A dole mne posadila do připraveného vojenského auta. Prostí vojáci byli ovšem báječní. Jeden z nich povídá: „Nejlepší bude, až vás zase do zámku povezeme zpátky.“ Jenom ten jejich velicí důstojník byl zlý. Začal na nás křičet, že nám to patří a že konečně zatočili s buržoazií. Nevydržela jsem to, nevím, kde se to ve mně vzalo, a začala na něj křičet, že má obrovské štěstí, že se nenarodil ve šlechtické rodině.

Jak jste pak žili v Praze?

Bydleli jsme v centru v malém bytě. Samozřejmě venkov a domov nám chyběl. Zažili jsme také bytovou prohlídku od Státní bezpečnosti. Sestra Maria a také maminka byly zavřené na Pankráci na „čtyřce“. Sestru Tylku pustili, protože ještě nebyla plnoletá. Do cely k sestře Marii se dostal růženec, vyrobený z chlebových kuliček, které byly pospojovány nitěmi z vězeňské deky. Bratr Jaromír byl u PTP, pak se vrátil a pracoval jako obsluha stavebních strojů u silnic a železnic, následně jako dlaždič, kdy vydláždil Smíchovské nádraží. Bedřich po vojně pracoval na stavbě. Marie zase pracovala u Mosera, Anna v ústavu pro lidi s postižením a Líza jediná sehnala práci na úřadě.

Po pádu komunistického režimu se vám vrátily některé majetky. Jak jste s nimi naložili?

Na jednu stranu to bylo radostné, ale také velmi obtížné, protože jsme neměli peníze. Dostali jsme zpět lesy a polnosti, ale především zámek Morány a zámek v Červených Pečkách byly pro nás zátěží. Pečky jsme nemohli převzít, protože po nás chtěli strašné miliony za zhodnocení, a přitom zámek úplně zničili. Proto jsme o jeho vydání nepožádali a převzali jsme jen zámek Morány, kde nyní bydlíme. Sestra Marie, provdaná ve Vídni, nás ještě varovala, ať do toho nejdeme. Ale společně s bratrem Jaromírem, který se stal správcem, jsme dali všechno dohromady.

Jak vnímáte heslo „Noblesse oblige“ (Vznešenost zavazuje)? Vím totiž, že cítíte zodpovědnost za své okolí, za své zaměstnance i kostel v Čestíně, který navštěvujete…

Myslíme na lidi a vždycky jsme to takhle měli.

Co byste jim vzkázala?

Aby už nikdy nedopustili bezpráví a vedli tak i své děti. Nejhorší z té nepěkné doby bylo, že někdo přišel, odvezl vás a neměl na to ani doklady. Jako tomu bylo u bratra Jaromíra, který seděl dva roky ve vězení. Bez soudu a za nic. Švagr Zdeněk Sternberg pracoval zase pět let u PTP. Nenesu ale v sobě křivdu, rodiče nás učili odpustit a zlé neoplácet.

KAROLÍNA BOROMEJSKÁ MARIA JOSEFA JOHANNA NEPOMUCENA HRUBÁ-GELENJ (22. února 1931 – 4. července 2024) vyrůstala v Červených Pečkách na Kolínsku s pěti staršími sourozenci – Jaromírem (1922–2012), Marií (1924–1996), Annou (19240–2023), Bedřichem (1927) a Alžbětou (1929–2021), která byla provdána za Zdeňka Sternberga. Tatínek Josef Karel Hrubý-Gelenj (1866–1943) byl všestranně vzdělaný přírodovědec, měl vlastní hvězdárnu, matematik, fyzik a za monarchie také říšský poslanec. Maminka Karlola (Sarolta) pocházela z rodu Bukuwka z Bukuwky (1889–1952). Stará česká šlechtická rodina Hrubých byla roku 1814 povýšena do baronského stavu, užívá přídomek podle historické formy pravopisu Gelenj (Jelení) a rodové heslo „Bohu a vlasti“.