Jste ilustrátorka, grafická designérka i autorka textů…

A nově pracuji jako asistentka lidí s handicapem v brněnském spolku RadoVan, takže ani jedno z toho, co jste řekla, není aktuálně mojí hlavní náplní práce. Chtěla jsem především vypadnout od počítače – a hrozně mě to baví!

Jak se ve vás všechny tyhle role doplňují? Napadá mě, jestli se třeba rodí nejdříve obraz, nebo spíš slovo?

To je různorodé. Často se mi při práci na zakázce v hlavě rovnou objevuje obraz, ještě než dílo vznikne.

Vaše tvorba působí velmi jemně, vkusně a moderně, ale zároveň nese duchovní poselství. Dá se říct, co je pro vás důležitější – jestli estetičnost, nebo obsah, který chcete čtenářům předat?

Obojí, jde to nutně ruku v ruce. Můžete mít kvalitní obsah, ale pokud není esteticky vyjádřený, nezaujme. Snažím se proto o jakousi obnovu týkající se křesťanské tvorby jako celku, jestli to tak můžu říct. Přišlo to samo od sebe, nijak zvlášť jsem o to neusilovala – spíš jsem vnímala, že mě k tomu Bůh zve a že mi dal i příslušné dary. A tak se je snažím využívat.

Řekla byste k tomuto svému povolání něco víc?

Byla to trochu delší cesta… Nevěděla jsem, co chci v životě dělat – odmala jsem sice tíhla k umělecké činnosti, ale nikdy jsem si dost nevěřila. A už vůbec jsem si nemyslela, že se někdy stanu ilustrátorkou! Co se týče psaní, bavily mě třeba školní slohovky, nikdy by mě ale nenapadlo, že jednou napíšu knížku. Ale vezmu to popořadě – když jsem odmaturovala, stále jsem nevěděla, kam jít na vysokou. V malování jsem pokračovala a pak jsem si z jedné z prvních výplat našetřila na tablet a zjistila, že mě moc baví na něm malovat. Ale o tom, jak se uplatnit a jak se svou prací živit, jsem nevěděla vůbec nic.

Kde jste se učila grafickému designu?

Beru to jako velký dar – hodně jsem se toho naučila sama. Začala jsem ilustrovat, pak jsem si dělala různé online kurzy, sledovala knižní trh, ale hlavně jsem cvičila a cvičila. A časem jsem zaběhla i do grafiky. Jenže postupně jsem si uvědomila, že jak jsem nešla dál studovat, mám děsné mezery a potřebuji se dovzdělat. Přihlásila jsem se proto na uměleckou školu do Španělska. Tehdy jsem také poznala jednu tamní řeholní komunitu – Hogar de la Madre, Domov Matky. Je to mladá mariánská komunita inspirovaná karmelitánskou spiritualitou, jejíž pobočku otevřeli predloni i u Českých Budějovic. Vždycky jsem snila o studiu v zahraničí, alespoň na chvíli. Ve Španělsku jsem zůstala rok. Studium jsem nakonec nedokončila (i když pořád můžu), už jsem měla rozjeté vlastní zakázky. V něčem to pro mě bylo dost náročné období, školní prostředí bylo velmi světské, navíc v kombinaci s tím uměleckým. Díky tomuto roku jsem se ale velmi posunula a za tyhle zkušenosti budu už napořád vděčná.

Ve své tvorbě se věnujete především dětem a mladým lidem po přijetí svátostí. Proč jste si vybrala právě tento úsek jejich života, který bývá v křesťanské knižní produkci trochu nedoceněný a možná se v něm nedaří tak úplně zaujmout?

V modlitbách jsem velmi silně vnímala, že mám do této oblasti vplout. A k tomu jsem zase načerpala zkušenosti na jiném zahraničním pobytu, když jsem byla ve francouzské škole Jeunesse – Lumiere (Mládež – Světlo; mezinárodní katolická škola modlitby a evangelizace založená roku 1984, která kombinuje duchovní formaci, teologické vzdělávání, společný život a praktickou evangelizaci a která inspirovala vznik podobných škol i v dalších zemích – pozn. red.). To bylo pro mě zdrojem toho, proč dnes dělám to, co dělám. Ve Francii jsem také poznala úplně jiný styl křesťanské tvorby, než známe tady v Česku. Neřekla bych, že je to u nás špatné, ale určitě je co zlepšovat. Ve Francii třeba existuje jedno úžasné nakladatelství Mame, které vydává nádherné knihy s křesťanskou tematikou – velmi mě to inspirovalo a přála jsem si, abychom měli i u nás něco, co zaujme už svým obalem, vizuálem.

Čím konkrétně vás to nadchlo?

Tím, že na první pohled vůbec nerozeznáte, že by kniha mohla být křesťanská. Je to moderní, jednoduché, hezké – asi jako když otevřete Pinterest. V tom nakladatelství také vyšly knížky, které se až tak běžně v křesťanských kruzích neobjevují – například knížka o LGBTQ+ z pohledu víry. Designově byly bezchybné! Ale ještě k těm svátostem – určitě mě k tomu vedl Duch Svatý, jinak bych si taková těžká témata sama zvolila jen stěží. Ve Francii jsme na škole studovali teologii, a měla jsem tak šanci prohloubit svůj vztah s Bohem a získat na všechno hlubší pohled. Uvědomila jsem si, že v církvi sice existuje na všechno příprava – na první svaté přijímání, na biřmování, na svatbu –, jenže pak jsou tito lidé vhozeni do vody, ať plavou. A říkala jsem si, proč místo další „přípravy“ neudělat „průvodce“ po přijetí svátostí?

Současná vizuální kultura je velmi rychlá a často povrchní. Může dnes být kvalitní grafika a ilustrace také způsobem, jak mluvit o Bohu, a mostem k nevěřícím?

Určitě – podobně jako lze evangelizovat třeba skrze hudbu či jakoukoli jinou uměleckou činnost. Na mou knížku pro biřmovance „Teď už je to na tobě“ jsem slyšela nejeden ohlas, že by si ji lidé přečetli, i kdyby vůbec křesťanská nebyla – jen kvůli tomu, jak vypadá. A to je můj cíl. Sama jsem věřící sice odmalička, ale živější víru jsem objevila až v devatenácti, takže s nevěřícími lidmi soucítím. Ani já jsem tehdy spoustě věcí nerozuměla – a často se mi také stávalo, že mi někdo dal křesťanskou knihu a já ji odmítla jen proto, jak vypadala, nebo mi připadalo, že je určena „babičkám“. Takže knihy mohou být mostem nejen k nevěřícím, ale i k těm, kdo sice věří, ale ztratili se, zrovna prožívají duchovní poušť nebo si neví rady ve složitých situacích.

Na vaší knize pro biřmovance mě zaujala výzva k zodpovědnosti – že „věci nejdou samy“ a je potřeba se snažit, že je to „na nás“, jak napovídá titul. Je to tedy i vaše osobní zkušenost?

Ano, ta kniha je vlastně hodně osobní a plná svědectví. Popisuji v ní svou cestu, kdy jsem v šestnácti letech byla biřmovaná – brala jsem to jako „něco velkého“, čemu ale vůbec nerozumím. Myslela jsem si, že mi to změní život a všechno bude super samo od sebe, a to se samozřejmě nestalo. Možná jsem to brala jako lék na své tehdejší problémy. Čekala jsem, že mi vše bude přineseno na zlatém podnose. Po biřmování nastaly nejtěžší zkoušky mého života – maturita, rozhodování, kam po škole – ale vůbec jsem do nich nezvala Boha. Snažila jsem se jen ze svých vlastních sil. A málem jsem od něho úplně odešla, protože mi víra nedávala smysl. Až později jsem si uvědomila, že mi Bůh pomůže, ale vždy musím udělat první krok i já: vzít Bibli a číst ji, jít do kostela dobrovolně, ne se tam nutit. Pokud chtějí mladí lidé okusit ovoce biřmování, budou na to sami, protože už jsou dospělí. A měli by se snažit, aby dary, které dostali, nesly ovoce a byly rozmnoženy.

Myslím, že je hodně důležité tohle mladým lidem opakovat, protože – co si budeme nalhávat – statisticky řada lidí odchází z církve právě po biřmování. Jak s odstupem času vnímáte okamžiky, kdy se víra stala osobní zkušeností, aby nebyla jen rodinnou tradicí?

Semínko časem vzklíčilo. Najednou mi víra začala dávat smysl, nevnímala jsem, že musím chodit do kostela nebo že si oddychnu, když už konečně skončí kázání, protože to znamená, že konec mše se blíží (směje se). Modlitba je pro mě teď něco naprosto samozřejmého a do kostela se těším. Oči mi otevřela právě zmíněná evangelizační škola ve Francii, ale beru živou víru rozhodně jako dar – to si člověk nevybere sám.

Vaši knihu doplňují tipy na média, aplikace, podcasty, filmy, playlist písní atd. Zahrnuje modlitby, příklady světců, zamyšlení na témata od eutanazie po satanismus, ale také „otázky, na které se biřmovanec bojí zeptat“. Vzpomenete si, které otázky vám samotné tehdy nedaly spát?

Určitě to byly otázky po smyslu života – proč jsem tady, co mám dělat a zda to všechno musí být jen trápení. Neviděla jsem takové to světlo. Ptala jsem se: K čemu mi bylo biřmování, když nic necítím a nevnímám? Podobné pochybnosti mají mladí lidé mnohdy už během přípravy na tuto svátost.

Jak tedy dostat svůj život „na další duchovní level“, nežít „polovičatě“, jak píšete? A jak si ten vztah k Duchu Svatému udržet?

Určitě nepolevovat, nebát se zkoušek, a hlavně nežít v komfortu, protože ten nás někdy dost svazuje; dostane nás do bubliny, kde je nám dobře – vidím to kolem sebe třeba ve farnosti. I když pro rodiče tehdy bylo těžké, že jsem nešla studovat a že jsem tolik cestovala, myslím, že mi prospělo nebát se objevovat svou vlastní cestu, být spontánní, dělat chyby a padat. Právě v tom je možné objevit Boha, v situacích, které jsou náročné. Po maturitě jsem vyrazila na Island dělat au-pair a nedopadlo to úplně tak, jak jsem si přála, ale i díky tomuto zklamání jsem nakonec našla Boha.

Na čem v současnosti pracujete a jaké sny nebo plány byste si přála uskutečnit – ať už autorské, výtvarné, nebo osobní?

Tím, že nyní pracuji na plný úvazek s handicapovanými lidmi, nemám tolik času na vlastní tvorbu – přesto mě práce v RadoVanu obrovsky těší a naplňuje. Delší dobu mám ale v hlavě téma modlitba vlastními slovy – někteří lidé nevědí, jak na to, mají určitý blok a jsou zvyklí modlit se jen naučenými modlitbami. Ty samy o sobě nejsou špatné, ale časem mohou bránit najít si hlubší a osobnější vztah s Bohem. A tak bych ráda vytvořila modlitební knížku na různá témata, jako například úmrtí, úzkosti, problémy. Přijde mi to velmi praktické – mít něco takového po ruce v nouzi – a opět mě u toho inspiroval francouzský knižní trh. Moc ráda bych se také od grafiky vrátila ke knižní ilustraci.

LEONA JORDÁNOVÁ (*1999 v Dolních Bojanovicích) je ilustrátorka a grafická designérka. Napsala a ilustrovala katechetické publikace „Moje první svaté přijímání“ a „Teď už je to na Tobě“ (obě letos vydalo nakladatelství Cesta). Pracuje v brněnském spolku RadoVan, který pomáhá lidem s handicapem. Po gymnáziu pracovala jako au-pair na Islandu, poté v Rakousku, absolvovala školu Jeunesse – Lumiere ve Francii a studovala grafický design a nová média ve španělské Valencii. Více na webu leonajordanova.com.