17.–23. prosince 2024
Aktuální
vydání
Předchozí vydání
Hledat
Rozhovor
Rozhovor

Obsah

Naději vidím v síle evangelia

Rozhovor

9. 4. 2024

|
Tisk
|

V pořadí patnáctý olomoucký arcibiskup JOSEF NUZÍK bude do úřadu uveden 13. dubna v olomoucké katedrále sv. Václava. Pro KT mluvil o své cestě ke kněžství, úbytku věřících, naději i putování po horách.

Vyrůstal jste uprostřed deseti dalších sourozenců. Jak vás velká rodina formovala a ovlivnila do dalšího života?

Rodina byla mojí první školou. Tatínek byl sice jen zemědělec, ale hodně četl a miloval knihy. Jejich prostřednictvím nám přibližoval a předával víru. Maminka se starala o domácnost. Moc toho nenamluvila, ale byla trpělivá a měla nás všechny velmi ráda.

Jak je možné, že byl ještě v době vašeho dětství soukromým zemědělcem?

Původně jsme měli deset hektarů půdy, koně, krávy a prasata. Postupně nám ale půdu komunisté brali a v roce 1972, když jsem šel do první třídy, musel tatínek se soukromým hospodařením skončit. Stal se topičem v kotelně ve sklárnách, aby nás uživil. Zůstaly nám menší záhumenky, jeden kůň a chovali jsme dál domácí zvířata. Nikdy jsme ale neměli bídu.

Nebyli jste terčem posměchu?

Je jasné, že jsme žili jinak než většina lidí. Poprvé jsem slyšel pochvalu a zastání od zdravotní sestry, když jsem měl vstupní prohlídku na střední školu a ona do karty zapisovala počet sourozenců. Později jsem si na vojně a v semináři plně uvědomil, jak je to krásné mít tolik sourozenců. Drželi jsme při sobě a měli jsme se rádi. Tatínek nám vždy říkal, že nám s maminkou peníze do života nedají, protože je nemají. „Dvě věci vám ale chceme předat, abyste se uměli postavit k práci a měli jste víru,“ opakoval.

Museli jste jako děti pomáhat v hospodářství?

Ano, práce nás dávala dohromady, ale někdy se nám také nechtělo. To je jasné.

Po základní škole jste absolvoval učební obor s maturitou mechanik-seřizovač ve Slováckých strojírnách v Uherském Brodě. Proč jste si zvolil technický obor?

Uvažoval jsem o gymnáziu, ale od kamaráda jsem se dozvěděl, že tam je moc učení. Dal jsem proto přednost učebnímu oboru s maturitou, abych mohl po škole pomáhat rodičům, protože někteří sourozenci dojížděli do škol do Brna.

Tušil jste někde v koutku duše, že byste chtěl jít jednou studovat teologii a zasvětit svůj život službě Bohu a lidem?

Sloužil u nás P. Josef Čechmánek, který mi asi v šesté třídě položil otázku, čím bych chtěl být. Já jsem mu řekl, že malířem nebo hajným, což mě moc lákalo. A on se mě zeptal, jestli jsem někdy neuvažoval o tom, být knězem. Řekl jsem, že ne, ale díky jeho dotazu do mne zapadlo takové první semínko. Je pravda, že při studiu střední školy mě potom oslovovaly pastýřské listy, které vyzývaly ke kněžské službě. Rezonovala ve mně každoročně položená otázka: „Mladý muži, nevolá i tebe Bůh ke kněžské službě?“ Vnímal jsem, že bych na to měl odpovědět, že tíhnu jít cestou za Ježíšem.

Ale ještě trvalo roky, než jste se k tomu rozhodl.

Povolání postupně zrálo. Před maturitou jsem zajel za P. Čechmánkem, který byl už v důchodě a žil ve Štípě. Poradil mi, abych šel na vojnu. Byl jsem za tu radu vděčný, protože jsem v sobě ještě neměl všechno poskládané. Po maturitě jsem nejdříve dva roky pracoval v továrně. Další dva roky jsem byl na vojně a pak se ještě na rok vrátil do fabriky. Na bohosloveckou fakultu Karlovy Univerzity, která tehdy sídlila v Litoměřicích, jsem nastoupil v roce 1989. Prožil jsem tam revoluční rok a poté ve studiu pokračoval v olomouckém semináři.

Byl jste někdy zamilovaný? Netoužil jste se oženit a mít velkou rodinu?

Platonicky jsem byl zamilovaný několikrát, ale nikdy ne tak, že bych plánoval založení rodiny. Vždy jsem vnímal, že mne Bůh volá k něčemu jinému, že kdybych šel cestou založení rodiny, opustil bych něco, kvůli čemu mě Pán Bůh poslal na svět. Tím nepopírám, že život v celibátu má svou náročnost, že jsou chvíle, kdy si člověk uvědomí samotu. Není to ale prázdná samota. I dnes, po třiceti letech od jáhenského svěcení v té samotě vždy objevím Boha a je mi s ním dobře. Díky tomu se mohu více dát do služby, kde se snažím dávat čas a sílu druhým.

Po vysvěcení jste byl vesnickým farářem, později děkanem, vicerektorem kněžského semináře a generálním vikářem. Lze nějak tyto pozice srovnat s pozdější službou biskupa a dnes arcibiskupa?

Je pravda, že po deseti letech v pastoraci pro mě byly první dva roky po přechodu na arcibiskupství velmi těžké. Chyběli mi lidé, s nimiž jsem ve farnostech žil. Měl jsem je rád. V semináři jsem si proto nejdříve jako vicerektor musel zvyknout, že nemám farnost. Dnes se s lidmi setkávám jiným způsobem. Jako biskupovi se mi více otevřel život, který je založený na krátkých, ale velmi silných setkáních. I při návštěvách ve farnostech mnohokrát v několika větách zazní něco, co mně i lidem, s nimiž se setkávám, naplňuje život.

Byly pro vás pro kněžskou službu důležité i roky práce v továrně a dva roky na vojně?

Poznal jsem, jak těžko se vydělává koruna. Na vojně jsem se zase poprvé vzdálil od rodiny a objevil sílu modlitby. Zažil jsem tam šikanu v podobě mazácké vojny, jak to tehdy bylo běžné. Vojna mne zocelila a práce ve fabrice zase dala poznání, jak vnímají život a církev obyčejní lidé. Připomínal jsem si to i v prvních letech kaplanské služby. Tehdejší hospodyně v Novém Jičíně mi říkala: „Víte, pane kaplane, nesmíte mluvit složitě a číst to! Co my si obyčejní lidé z toho zapamatujeme?“ Dalo mi to práci. Kázání jsem si vždy psal a píšu dodnes, ale jednou jsem ho zapomněl a musel jsem potom mluvit, jak se říká, spatra. Byl to takový skok do vody, ale osvobodilo mě to. Kázání jsem psal dál, ale promluvu jsem potom nechal na působení Ducha Svatého s vědomím, že neřeknu všechno, ale budu to říkat srdcem.

Co je ve vaší nové funkci nejnáročnější?

Když jsem byl generálním vikářem nebo později pomocným biskupem, byli jsme na to s panem arcibiskupem dva. Nyní, když pominu, že mám někoho, s kým se mohu poradit, a Boha, tak odpovědnost za konkrétní pastorační rozhodnutí, ale třeba i za investice za několik desítek milionů korun leží na mně. Stejně je těžké, když člověk zvažuje, jestli má někoho přeložit, či uvěřit lidem, kteří podávají různé stížnosti. Dalo by se tedy říct, že je to tíha odpovědnosti.

Od loňského roku jste se začal setkávat při besedách s lidmi z děkanátů. Co jste od toho očekával?

Chtěl jsem jim nabídnout, aby se mě zeptali, co je zajímá. Současně jsem měl také příležitost něco sám říct. Hodně jsem vycházel ze synodálního procesu, který odkryl řadu otázek, jež jsem se snažil do debat vkládat. Tato setkání se uskutečňovala při děkanátních poutích na Velehradě, Olomouci a na Svatém Hostýnu.

Na co se vlastně lidé ptali?

Lidé se zajímali o nejrůznější oblasti – finanční, majetkové, pastorační, přijímání na ruku, celibát, stěhování kněží, ale třeba i o to, co mají dělat rodiče, když jsou jejich děti nevěřící nebo jiné sexuální orientace. Bylo moc pěkné, když tato setkání moderovali laici. Byli připravení a skvělí. Po Velikonocích se má v katedrále uskutečnit ještě setkání s olomouckým a přerovským děkanátem.

V západní Evropě je velký úbytek věřících. Jak je na tom olomoucká arcidiecéze?

Když jsem nastupoval v devadesátých letech jako mladý kněz, navštěvovalo nedělní bohoslužby zhruba 125 tisíc lidí. Dnes jsme v naší arcidiecézi už pod 80 tisíci. V době, kdy jsem přišel jako generální vikář na arcibiskupství, se počet věřících při nedělních bohoslužbách snižoval každým rokem o dva tisíce. Mnoho lidí umírá a rodí se méně dětí. Lidé dnes navíc žijí náročnějším stylem života, kdy se kvůli povinnostem v práci a rodině nedostanou pravidelně na nedělní bohoslužby. Velký úbytek lidí přinesl i covid.

Není to pro vás depresivní?

Postoj a prožívání víry nové generace je dnes jiný. V naší arcidiecézi se víra proměnila. Už to není tradiční a masové křesťanství. Je potěšující, že vznikají nová společenství, která tady dříve nebyla. Patří sem Modlitby matek, Modlitby otců a různá charismatická společenství. Mezi věřícími roste touha po prohloubení víry. Farnosti pořádají různé duchovní obnovy, které dříve nebývaly, konají se lidové misie. Je pravda, že ubývá počet lidí v kostele, ale víra se z mého pohledu prohlubuje a má místo také v srdcích lidí, kteří do kostela nechodí. Ti se vším v církvi nesouhlasí, ale Boha zcela neodmítají.

Vidíte v tom naději?

Určitě! A také to zažívám, když se setkávám s různými lidmi na společenských akcích, jako jsou vernisáže, koncerty nebo při různých výročích, kde je prostor k rozhovoru. Člověk zde nepotká mnoho lidí, kteří by zcela odmítali duchovní svět. Při těchto příležitostech vidím, že církev má pro všechny poselství, že evangelium má sílu, a v tom je moje naděje.

Máte nějaký hlavní úkol, který byste chtěl za svého působení uskutečnit?

Úkol plyne ze situace, ve které se nacházíme. Ubývá kněží, ale stále máme systém duchovní správy, který už dosluhuje. Někde kněz neví, co má dělat dřív, a jinde je lidí v kostele málo a kněz přesto musí objet tři, čtyři farnosti a sloužit zde pro hrstku věřících. Je před námi úkol, jak obsadit farnosti a uspořádat správu, aby byli kněží stejně vytížení. Dnes kněz přijíždí za lidmi, což se časem změní: lidé budou muset přijíždět za knězem. Bude to stejné, jak když jezdí za nákupy, k lékařům a na úřady. S vědomím, že prožívání víry bude silnější tam, kde nás bude na bohoslužbě sto a více než jen pár.

Co byste si do své nové služby přál?

Aby lidi oslovovalo Boží slovo, aby vnímali, že církev je službou pro jednotlivce jakéhokoli věku a je stále nositelkou naděje i posily. To bych si moc přál, aby lidé v církvi nalézali.

O vás je známé, že máte rád turistiku. Je to díky tomu, že jste vyrůstal pod Velkou Javořinou?

Od mládí jsem měl rád, když jsem vyšel směrem k Javořině nebo ke Kyselce, kde byla minerální železitá voda. Nosili jsme si odsud vodu domů. S tatínkem jsem také jezdil s koňmi do hor na palivové dřevo. Vždy jsem se tam cítil moc dobře. Pokud nejdu dva tři týdny do přírody, rozbolí mě svaly.

Máte nějaká oblíbená místa, kam se vracíte?

Nejčastěji vyrážím z různých stran na Lysou horu. Moje druhé oblíbené místo je Praděd. Jednou, dvakrát ročně jdu na Javořinu a jednou za rok chodíme s kamarádem ještědskou hřebenovku.

JOSEF NUZÍK, rodák ze Strání (* 25. července 1966) na moravsko-slovenském pomezí, je 15. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. Kněžské svěcení přijal 17. června 1995, biskupské 14. října 2017. Po deseti letech pastorace v různých farnostech (mj. Nový Jičín, Luhačovice, Nivnice a Štípa) byl v letech 2005–2009 vicerektorem olomouckého kněžského semináře, generálním vikářem (2009–2022) a administrátorem (2022–2024) olomoucké arcidiecéze. Olomouckým arcibiskupem ho papež František jmenoval 9. února 2024.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou