20. 1. 2026
|Mnoho lidí se dnes hlásí k některé církvi, ale přitom vůbec nejsou věřící – a právě tuto část populace lze nejsnáze svést populismem, varuje proslulá britská socioložka náboženství a anglikánka GRACE DAVIE, která nedávno vystoupila v Praze na konferenci o svobodě vyznání.
Raději říkám, že Evropa je spíš výrazná než výjimečná. Domnělá „výjimečnost“ totiž vyvolává dojem, že Evropa už je „zkrátka taková“ a zbytek světa „onaký“ – a to není pravda, existuje spousta jiných podobných případů. Například Spojené státy: o „americké výjimečnosti“ se dříve hodně psalo a mluvilo. Tak jsem jen toto rčení obrátila, což samozřejmě přitáhlo pozornost. USA mají odlišnou náboženskou historii, ale nyní se stávají čím dál sekulárnějšími – i když je tam náboženství stále velmi důležité. Mám teď na mysli volbu Donalda Trumpa a náboženskou lobby, v jejímž základu hraje křesťanská pravice velmi důležitou roli. Nebo jde o případ dnešní Číny, kde je už extrémní sekularismus. A také Indie je zcela odlišná od ostatních zemí, i když rozhodně nemůžeme tvrdit, že je sekulární.
Jde o trochu jiný kontext než před těmi dvaceti lety. Myslím, že jsem stejně znepokojená populismem jako vy všichni ostatní – vidím to i zde v Česku… Ve svém díle jsem zavedla pojem „zástupné, resp. zprostředkované náboženství“ (vicarious religion, tj. situace, kdy aktivní náboženská menšina vykonává náboženské povinnosti jménem většinové, pasivnější populace, a nadále si tak zachovává společenský význam – očekává se, že bude udržovat náboženské tradice, a např. nepraktikující lidé pak využívají kostely k přechodovým rituálům, jako jsou křty či pohřby – pozn. red.). Většinové, lidové církve ve velké části Evropy historicky dominovaly. Společnost se soustřeďovala „okolo“ farního kostela a všechno na to bylo navázáno – vzdělávání, úřady, zdravotní péče apod. Předpokládala jsem, že to postupně vymizí, ale stal se opak – mnoho lidí se dnes považuje za anglikány jen proto, že jsou Angličané, nebo za katolíky, protože jsou Poláci. Sice se hlásí k církvi, ale nevěří! A právě to je ta část společnosti, kterou lze nejsnáze svést populismem.
Ano – nikoli, že věří bez příslušnosti (believe without belonging), ale přináleží k církvi, aniž věří (belong without believing). Třeba obyvatelé severských zemí to tak mají právě proto, že jsou velmi sekulární – mají představu o „členství“ v církvi, platí církevní daň a podobné věci. Ale mně jde spíše o to, že lidé, kteří si nárokují tento druh křesťanského „dědictví“ jako svou národní identitu, dnes příchozím migrantům říkají: „Jsi, nebo nejsi jedním z nás?!“ Současně s migrací se na jedné straně zvyšuje náboženská rozmanitost, ale ona hlásaná „křesťanská identita“ dočista ztratila svůj náboženský obsah. Jádro víry – evangelium – platí, pokud jste věřící. Ale identita? To je jen skořápka. Pozoruji to po celé Evropě.
Život běžných lidí v Evropě mnohdy není snadný – vidí třeba, že se jejich dětem bude dařit hůř než jim. Přemýšlejí: Jak si asi koupí dům? A pak přicházejí migranti, kteří jim „berou“ všechny výdobytky. Ti, kteří se staví proti migraci, jsou často těmi, kteří jsou relativně znevýhodněni a prožívají život jako boj. Mají pocit, že prohrávají, že o něco přicházejí. Je potřeba respektovat, že to tak cítí.
Když jsem ještě studovala, učili nás (a tehdy se nemýlili), že sekularizace nastane nejprve ve veřejném životě – že zdravotnictví, sociální služby a školy budou řízené vládou a budou se opírat o sekulární filozofii vědy. Že v rámci moderní společnosti bude náboženství jen soukromou záležitostí. Nyní ale vidíme, že se téma víry naopak stává čím dál veřejnějším – a to často kvůli problémům způsobeným tím, že významný počet lidí, kteří přicházejí do západních zemí, je mnohdy muslimského původu. V Evropě jsme ale už ztratili představivost a slovní zásobu, abychom mohli o náboženství dobře hovořit. Doslova netušíme, o čem mluvíme – vždyť dnešní děti už neznají ani základní biblické příběhy a vyprávění. A dokonce nemají ani základní pojem o tom, jaký je rozdíl mezi katolíky a protestanty.
Ano. Sledujeme rychlý a závažný pokles náboženské gramotnosti, a to právě v okamžiku, kdy se musíme vypořádat s novou situací. Jenže jedině vzdělání může umožnit konstruktivní dialog.
Lépe vyučovat náboženství ve školách – ne jako konfesní záležitost, nýbrž jako součást základních znalostí o kultuře. Půjdete například do galerie, na koncert, budete vnímat vývoj architektury, celou historii umění. Praha je skvělým příkladem k výuce – pochopíte, že existuje důvod, proč se města budovala určitým způsobem.
Upřímně řečeno, už tu moc naděje nevidím… Zaprvé většinou bývají vládní rozhodnutí špatná – například se zavírají teologické katedry. Jistě, čistě z finančního pohledu dává smysl tyhle „zbytečné“ obory nepodporovat, ale v tomto historickém okamžiku je opravdu nutně potřebujeme! Dělala jsem doktorát na LSE (prestižní London School of Economics and Political Science – pozn. red.) v centru Londýna. Myslela jsem si, že je to jedno z nejsekulárnějších míst v tomto městě, protože se tam snažili pěstovat filozofii vědy pro novou sekulární společnost. Mezi studenty je dnes 70–80 % zahraničních studentů, převážně z indického subkontinentu (kvůli starému imperiálnímu propojení). Ale s nimi přichází konflikt mezi Indií a Pákistánem nebo podobně palestinsko-izraelská otázka. Jsou tam zastoupeny všechny náboženské komunity z celého světa. A na této škole bylo založeno tzv. Faith Center (Centrum víry) jako nepovinná mimoškolní aktivita. Vyučuje se tam třeba kurz vedení náboženských společenství, což je podle mě fantastický příklad, jak bychom měli reagovat na uvedená dilemata. Zasedám v radě tohoto Centra víry. Nicméně první výsledky se dostavily až po několika letech.
Velmi dobré, studenti píší velmi vřele o tom, koho tam potkali, co se naučili a jak si toho cení. Loni se ve Velké Británii mj. zjistilo, že v generaci Z (mladí lidé ve věku 16 až 25 let – pozn. red.) je znatelný nárůst zájmu o náboženství. Odborníci si nejprve mysleli, že to musí být omyl, ale existuje spousta neoficiálních zdrojů, které to potvrzují – i když jejich shoda není bezvýhradná. Rovněž ve Francii narůstá počet křtů mladých lidí. Sekularizace je neuspokojuje. Ale nemyslete si, že se teď vracíme do 50. let, kdy byli všichni katolíci! Nicméně mezi mladými lidmi, zejména mezi muži, což je ještě překvapivější, se něco mění.
Tam jsem byla se svou odborností přizvána pouze jako čestný host, nemám žádnou reálnou odpovědnost. Jsem ještě laickým kanovníkem (lay canon, v anglikánské církvi osoba s čestným titulem za výjimečný přínos církvi – pozn. red.) v evropské diecézi anglikánské církve, což je velmi stará funkce, ale už se dnes moc nepoužívá. Při některých anglických katedrálách se to přesto znovu oživilo a tito laici „rozšiřují“ kapitulu. Církev tak získá více odborných znalostí, tito odborníci zase uznání a nic to nestojí – což je v církvi, která nemá příjmy, velmi důležité (smích).
U nás ve Velké Británii se odehrává velmi hořká debata o svazcích stejnopohlavních párů a anglikánská církev je v tom hluboce rozdělena. Arcibiskupem je nyní v této církvi žena a podle mě nastane změna i zde. Anglikánská církev přijme stejnopohlavní páry stejně, jako v minulosti přijala ženy (na vrcholných pozicích církve – pozn. red.). Afričané to nyní odmítají, protože jim to vnucujeme – to je kolonialismus, kterého se nesmíme dopouštět, protože mají svůj vlastní způsob chápání rolí muže a ženy. Jsem si jistá, že kvůli tomu dojde u anglikánů k rozkolu. Žádný arcibiskup však nechce být tím, kdo ho vyprovokoval. Pokud se ale nic nezmění, všichni uvízneme na mělčině. Doufám, že to proběhne milostivě!
Existují vědecké důkazy, že lidé, kteří chodí do kostela, jsou šťastnější než ostatní. Ale stejně tak jsou šťastnější lidé, kteří zpívají ve sboru. Nejdůležitější je nežít izolovaně, nýbrž v komunitě. Lidé, kteří se označují za křesťany, jsou často velmi negativní – ale zároveň lidé, kteří skutečně jsou aktivními křesťany, bývají v první linii vítání cizinců.
GRACE DAVIE (*1946) je britská socioložka náboženství. Působí na univerzitě v Exeteru jako emeritní profesorka. Sleduje vývoj postmoderní náboženské scény v Evropě. Působila v poradních orgánech Světové rady církví a anglikánské církve nebo jako předsedkyně komitétu pro náboženství Mezinárodní sociologické asociace. Roku 2004 obdržela grant Templetonovy nadace. Opakovaně vystoupila na mezináboženských summitech v Praze, naposledy v listopadu 2025 na konferenci o svobodě náboženství na ministerstvu zahraničních věcí (pořádala IRFBA – Mezinárodní aliance pro svobodu vyznání nebo přesvědčení – ve spolupráci s Ústavem mezinárodních vztahů). Česky jí vyšla kniha „Výjimečný případ Evropa: Podoby víry v dnešním světě“ (CDK 2009).