Vaši olomouckou arcidiecézi čekají změny. Už vícekrát jsme v KT informovali o vašem projektu Propojeni, který změny připravuje. Jak a proč jste k němu došli?

Vyrostl z toho, že stávající způsob pastorace se jeví jako nedostačující. Nejde jen o změnu struktury, musí se celkově změnit přístup jak ze strany kněží, tak v tom, jak žije dnešní farnost. Chceme, aby do života farnosti více vstupovali laici. V moravských vesnicích například vymizela účast na bohoslužbách ve všední dny. Ukazuje se, že lidé hledají ještě něco jiného než bohoslužby, setkání jiného druhu. Setkávat se tedy dál chtějí. Náš projekt stojí na pěti pilířích. Vedeme společnou diskusi – například na téma slavení neděle: Jak je na tom moje farní společenství? Co od něho čekám? Jakou mám představu o neděli ve farnosti? A pátým pilířem je správa majetku: Co by měla naše farnost dělat? Někde jsou to dožilé hospodářské budovy. Budeme je opravovat, nebo je prodáme? Je to platforma, která umožňuje vést dialog o tom, jak žít dnes společně víru a podle evangelia.

Jdete také synodální cestou?

Ano, ten princip je tam důležitý. Věříme, že není možné tvořit něco nového jen příkazy z arcibiskupství. To by nikdy nefungovalo. Je nutné naslouchat celému Božímu lidu a zapojit co nejvíce farností. I kněží chválí, jak se ve skupinkách vede dialog. Už jich vzniklo na osm set! Ukazuje se, že synodální způsob je velmi moudrý: každý může promluvit, aniž mu druzí budou skákat do řeči, pak je tři minuty ticho, následuje reflexe toho, co mě oslovilo u druhých, a společný závěr. Z procesu společného hledání a naslouchání se tak více získá a uvede do praxe.

Objevily se už počiny, které vás těší?

Jsme teprve na začátku, ale potěšil mě už samotný zájem věřících i to, že každý pilíř má odbornou skupinu a do ní se podařilo zapojit nejen kněze, ale i laiky (a trvalé jáhny). A také to, že celý projekt pomáhá vysvětlovat naši roli diecéze a biskupství i roli farností. Na biskupství vzniklo Centrum pro podporu života farností. Nechceme ale vytvářet programy a pak se ptát: „Proč jste je nevyužili?“ Zajímá nás spíš: „S čím chcete, abychom vám pomohli? Co čekáte od diecéze? Čím vám můžeme prospět?“

A v jaké jste fázi?

Prožíváme nejdřív rok naslouchání, na ten se bude reagovat v dalším období. V poslední fázi, za čtyři roky, přijdou rozhodnutí.

Čerpali jste odněkud inspiraci?

Předtím, než jsme to začali řešit na kněžské radě, jsme se inspirovali ze zahraničních diecézí, kde podobné projekty probíhaly.

Takže populární proměna farností podle kanadského modelu P. Jamese Mallona a jeho stejnojmenné knihy Proměna farnosti?

Nejen. Někde měli projekty jako „Ostrůvky naděje“ nebo „Živé kameny“. Každá diecéze ve světě, ať už v Americe nebo v Evropě, to měla jinak poskládané, ale fakticky každá měla ty stupně jako my. Aniž jsme opisovali, dospěli jsme překvapivě ke stejným pilířům a časovému harmonogramu.

Prahu letos navštívila francouzská řeholnice Nathalie Becquartová z vatikánského Generálního sekretariátu Světové synody. Ta trefně shrnula, že synoda nemění, co kněží a biskupové rozhodují, ale jak o tom rozhodují. I vy k sobě pouštíte různé hlasy a názory. To ale vyžaduje určitou dávku pokory, vědomí, že si nemyslíte všechno nejlíp, i když máte třeba více informací, které nelze sdílet.

Určitě. Nejsem vizionář, ale důležité impulzy a nápady často získávám od svých spolupracovníků a lidí, kteří za mnou přicházejí. Vize proměny diecéze mi lidé v základní podobě přinášejí ze skupinek, kde se rodí při diskusích. A mým úkolem je vyjádřit se k tomu. Zkrátka jejich pohled ovlivňuje mě a já zase je. A pak tu máme dva kontrolní mechanismy a poradní orgány – pastorační radu a kněžskou radu, kam předkládám, co vzniká. Podle jejich reakce vidím, jestli ta cesta bude dobrá nebo jestli třeba není příliš rychlá.

Jestli bude lidmi přijatá…

To je základní – aby to bylo přijato. Aby už předem nevznikal odpor a aby se našla správná rychlost. Poučili jsme se od různých diecézí ve světě, že bez harmonogramu bychom to neudělali ani za deset roků a třeba by nám došel dech. Aby byl proces živý a tvůrčí, aby měl spád, potřebujeme mít dané kroky. Díky pilířům všichni vědí, co je čeká a kolik toho mají ve skupinkách odpracovat. Některé se sejdou nad daným tématem jednou, některé i čtyřikrát. Malé společenství věci nerozebírá do takových detailů jako třeba zlínská farnost, kam do kostela dochází více než 1 500 lidí.

Jste z velké rodiny, kde jste se taky museli vždy domluvit a shodnout. Pochází vaše otevřenost vůči názorům druhých už z domova?

Tatínek nám vždycky říkal: „Jedenáct jsme vás měli, ale ani dva nejste stejní.“ Tu rozmanitost jsem si doma opravdu uvědomoval. I to, že bohatstvím rodiny je, že jeden umí rychle pracovat nebo rozhodovat a jiný je zase pomalejší, zato citlivý. Tak to vnímám i při současné práci.

Máte jako arcibiskup „kolegy poradce“ za hranicemi? Přece jen je dobré mít se s kým poradit, protože tuhle pozici s vámi sdílí tady v republice málokdo…

Než jsme nastoupili tuto cestu, měli jsme tu kněžský den a jako hosta kněze z Německa, kde diecéze právě prožila restrukturalizaci: z několika stovek vzniklo jen asi sedmdesát farností. Mimo jiné jsme si tehdy uvědomili, že nechceme jít cestou rozhodování shora, ale v synodální rozpravě kráčet společně. V naší moravské provincii jsme nedávno, možná poprvé v historii, svolali sufragánní kolegy (brněnská a ostravsko-opavská diecéze jsou v církevní správě „podřízené“ arcidiecézi olomoucké – pozn. red.): biskupy, generální vikáře a biskupské vikáře, a věnovali jsme tomu jeden den. Uvědomili jsme si, že všichni vlastně řešíme podobné věci, jen každý užívá jiný nástroj. A pak jsme třeba převzali projekt financování platů kněží Donátor, který rozjela brněnská diecéze. Ostrava zase má různé „měkké projekty“. Vzájemně jsme si předali informace a pastorační nápady. Už před čtyřmi lety jsme si my biskupové uvědomili, že jako malá církev v ČR budeme těžko hledat soulad mezi olomouckou arcidiecézí a třeba diecézí litoměřickou nebo plzeňskou. Máme ale možnost užší spolupráce v rámci moravské (nebo české) provincie, která se ukazuje jako dobrá: potkávají se kněží, vikáři i biskupové a vzájemně se doplňujeme, ovlivňujeme a inspirujeme, a to i ze zahraničí.

Kolik máte farností, kněží, věřících?

Poslední sčítání ukázalo, že v naší diecézi je pravidelných nedělních návštěvníků 60 tisíc. Sčítání jsme prováděli dokonce třikrát, aby co nejlépe odpovídalo realitě. A k tomu máme 327 kněží, 418 farností a dvě duchovní správy – Svatý Hostýn a Stojanov na Velehradě. I když je počet věřících v kostele od roku 1989 na polovině, pořád na jednoho kněze vychází v průměru kolem 200 věřících. To ve srovnání s jinými zeměmi není špatné. Průměrný věk kněží se ale zvyšuje a za deset let bude v pastoraci činná opravdu jen polovina tohoto počtu.

Nyní v červnu (18. 6.) chystáte společnou oslavu vašich 60. narozenin se sedmdesátinami vašeho pomocného biskupa Antonína Baslera. Biskupem jste devět let a od února 2024 arcibiskupem. Stal jste se veřejnou osobou a jistě vás všude poznávají. Máte vůbec někdy volno k načerpání sil?

Je pravda, že volného času je minimum. Rezervuji si dny odpočinku, většinou to bývá pátek, i když i ten někdy musím obětovat. Každý večer si rád zajdu do přírody a nově jsem objevil silové cvičení s trenérem. Když jsem psychicky unavený, po cvičení se cítím občerstvený. Jednou za tři měsíce se dostanu třeba i na Lysou horu, do hor jsem chodil vždycky rád. Mám rád samotnou cestu i chvíle nahoře.

A kde čerpáte po duchovní stránce? Předpokládám, že se obracíte ke sv. Josefu, ale našel jste si nyní i jiného oblíbeného světce, třeba z řad biskupů?

Od té doby, co jsem biskupem, mě svým životem oslovují právě světci biskupové. Mnohokrát si vzpomenu na svého předchůdce Josefa Karla Matochu (1888–1961), v jehož prostorách, kde on byl jedenáct let internovaný, bydlím (StB ho držela v izolaci od Velikonoc 1950 až do jeho smrti v roce 1961 ve třech místnostech, kde mu odpojila telefon, zabavila rádio, nemohl mít návštěvy a byl mu odepřen i pohřeb vlastní sestry – pozn. red.). Kousek od klekátka mám jeho obraz a občas si pomyslím: „Josefe Karle, ty jsi tu prožil daleko těžší věci, než co prožívám já. Přimluv se za mě, ubohého. Ty jsi to nevzdal, tak ani já nebudu malomyslnět – třeba z kritiky.“ Další, k nimž se obracím, jsou svatý Vojtěch nebo můj předchůdce Antonín Cyril Stojan. Když jsem z něčeho unavený, vzpomenu si na něj, že také dával srdce svému lidu, a to mě vždycky povzbudí.

Už jsem zmínila vaši rodinu a třeba na oslavě vašeho uvedení do funkce arcibiskupa bylo vidět, že k vám sestry mají blízko, a to nejen z toho, že hezky napekly. Poskytují vám něco jako zpětnou vazbu?

Rodina mě podporuje a provází modlitbou. A když je něco akutního, ozvou se zase oni a poprosí o modlitbu. A jindy, když jsem unavený nebo znechucený, zavolám jim, a když vidím, čím žijí a co řeší, řeknu si: „Josef, nemáš to ještě tak těžké.“ Někdy se k mým sourozencům z mediálního nebo veřejného světa dostane zpráva, kdy mě nepoznávají. A tehdy se třeba bratr či sestra ozvou: „Joži, jak to je, co si o tom máme myslet?“ I to je pro mě zpětná vazba, protože si uvědomím, že někdo mohl něco pochopit jinak. Kvůli tomu, co mi vytkli, jsem se ale nikdy neurazil – vím, že to říkají s láskou.

Musel jste řešit už i těžké věci, třeba přístup k obětem sexuálního zneužívání. Uspořádal jste kající bohoslužbu i několik setkání. Je to těžší, než jste si představoval?

I v této záležitosti, jako v celé službě, vnímám podporu. Bez Boží milosti by člověk ani běžnou biskupskou službu v plném nasazení nezvládal. A toto je zvlášť složitá oblast. S oběťmi jsem se setkal už šestkrát. Hodně sil mě stojí hledání, jak k tomu přistoupit a zvládnout to. Hodně jsem se od nich naučil a už jsme se někam posunuli, i když po každém setkání je někdo nespokojený: někdy oběti a jindy někdo zvenčí, že už to přeháním… Přesto vím, že je dobré pokračovat. Každé gesto či krok, které jsem udělal a zamýšlel opravdu poctivě, vyvolaly diskuse či polemiku. Ale uvnitř jsem klidný: opravdu jsem to konal upřímně a rád, s tím, že je to potřeba.

Už rok jste předsedou České biskupské konference, procházející generační obměnou. Kudy se ubírá český a moravský episkopát? A jak vnímáte svou roli v tom, že nyní vedete biskupy?

Svou roli vidím především v koordinačním poslání, abychom se dokázali v té rozdílnosti osobností nerozdělit na frakce. Bylo by k tomu hodně příležitostí. Ale s tím, jak jsme společně zvládli projít pár posledních let (já jsem členem ČBK už devátý rok), tu generační proměnu nebo obměnu vnímám tak, že se sžíváme. Dokážeme si věci otevřeně říct, někdy i s emocemi, a zároveň se po diskusi dobrat řešení. Znamením pro mě je, že se vždy rádi vidíme a máme si co říct, s humorem i vážně. Vzájemně hledáme, co naší společnosti můžeme nabízet nebo jak oslovovat. A každý jsme v tom originální: jinak působí biskup na západě Čech, jinak v Praze a jinak my, ale pořád je tu zájem, v němž se podporujeme – zájem nejen o věřící, ale o člověka. Rolí církve opravdu je vnášet do společnosti špetky soli a paprsky světla. A svět na ně čeká.