V nedávném společném prohlášení s provinciálem jezuitů jste uvedli, že kolem společenství SJVS je řada věroučně sporných otázek, které je potřeba prošetřit. V jakém je to stádiu?

Na základě podnětů věřících i z vlastní zodpovědnosti jsme se shodli, že je nutné situaci důkladně p rověřit. Proto vzniká komise, která se poprvé sejde na konci září a bude zkoumat, co je v tomto společenství skutečně užitečné a duchovně prospěšné, a co naopak působí zmatek a je třeba to napravit. Takový proces ale nemůže být ukvapený, potřebujeme jednat pravdivě a v duchu jednoty s Kristovou církví. Prosím proto všechny o trpělivost a také o modlitbu, aby tento proces rozlišování přinesl uzdravení a posílení důvěry.

Redakci KT se ozývají stoupenci SJVS a brání se nařčení, že jsou ve svých farnostech označováni za sektáře. Přitom možná ani dobře neznají, co všechno SJVS (např. ve své desetisvazkové neprodejné Kronice) hlásá a co se v údajných zjeveních objevuje. Co byste jim poradil?

Chápu, že mnozí z těchto lidí se ocitají v obtížné situaci a cítí se nepochopeni. Nerozumí tomu, proč církev vystupuje proti společenství, které jim tolik pomohlo, díky němuž našli cestu k Bohu a řešení svých problémů, objevili nový rozměr života. Rozrušilo je i použité označení „sekta“ a ptají se: Proč? Vždyť přece žijí v církvi, drží se jejího učení, přijímají svátosti. Je chvályhodné, že se modlí za kněze. Zároveň je ale třeba si přiznat, že v učení společenství se objevily mnohé věroučně sporné prvky a také projevy, které mají rysy jednání omezujícího svobodu. Lidé tak sice díky tomuto společenství možná našli řešení své životní situace, později si ale někteří uvědomili, že zároveň něco ztratili, že se to nedělo tak docela ve svobodě. Proto bych všem doporučil, aby dále nečerpali z těchto materiálů, ale obraceli se se svými otázkami na své duchovní správce nebo na jiné kněze působící v pastoraci. Pokladnice církve nabízí mnoho duchovních inspirací – vedle Písma také v životě světců a u mnoha duchovních autorů. Není nutné vytvářet nějakou novou duchovní cestu.

Někteří z těchto lidí jsou velmi aktivní ve svých farnostech, třeba jako katecheté. Mohou v této službě pokračovat? Jak k nim mají přistupovat místní kněží?

Pokud někdo působí jako katecheta nebo jinak aktivně slouží ve farnosti, opět je na místě především spolupráce s místním duchovním správcem. Není možné, aby katecheta vyučoval podle sporných textů nebo je šířil, a pod vedením kněze je třeba důkladně rozlišovat: vést k pevné vazbě na Písmo a učení církve a zároveň dbát, aby v této službě nedocházelo k předávání pochybného obsahu. Je to náročné, ale právě zde se ukazuje hodnota pastorační blízkosti a doprovázení.

Ptají se vás kněží na radu, jak tuto situaci pastoračně řešit? Čeho se držet?

Ano, dotazy od kněží přicházejí a vnímám to jako správné. Radím, co jsem už zmínil výše: držet se evangelia a zdravého učení církve. Tam, kde panují nejasnosti, je lépe vrátit se k jádru – k modlitbě, ke svátostem, k životu v jednotě církve. Kněží ovšem nemohou suplovat vyšetřovací komisi ani vydávat rychlé soudy. A není správné zbavovat služby člověka, který toto učení poznal jako mylné a odmítá je. Nejlepší pastorační princip známe – je to láska vedená pravdou a pravda předávaná v lásce.

Jak moc vy osobně pokládáte učení SJVS za problematické? V čem konkrétně může uškodit duchovnímu životu?

Ve spisech společenství se mísí dobré prvky, jako je modlitba za kněze, s věroučně spornými myšlenkami a projevy duchovní manipulace. Takový mix je pro věřícího velmi zrádný: může v něm vzbuzovat falešné jistoty, vést k rozdělování v církvi nebo k pohrdání těmi, kdo věci vidí jinak. Proto musíme být obezřetní – abychom uchovali to dobré, ale jasně se distancovali od toho, co škodí a nepochází z Ducha Svatého.