V polovině ledna 1965 pobýval pražský arcibiskup Josef Beran již šestnáctým rokem v internaci bez možnosti vykonávat svůj úřad. Zde ho zastihl dopis z vatikánského Státního sekretariátu, v němž mu bylo oznámeno jmenování kardinálem. Celý měsíc po jeho obdržení ještě nevěděl, zda mu komunistická vláda povolí odjet na jmenování do Říma. Tvářila se totiž, že se jí rozhodnutí Vatikánu netýká, přesto zákulisně jednala. Nejprve zostřila arcibiskupovu internaci v Radvanově. Obvodní národní výbor v Táboře vydal výstrahu o propuknutí tyfové epidemie a uvalil karanténu na dům, kde Beran přebýval. Neprodyšná izolace skončila až jeho odjezdem na letiště.

Mezitím probíhala jednání mezi zástupci státu a Svatého stolce. Vyjednaná dohoda počítala s Beranovým trvalým pobytem v Římě bez možnosti návratu. Za to vláda slíbila obsazení apoštolského administrátora v Praze biskupem Františkem Tomáškem .

Možnost trvalého exilu byla vždy ve hře, arcibiskup ji však pokládal za vyloučenou, neboť by nad ním komunisté ztratili kontrolu. Předložený výsledek jednání ho tedy zaskočil, byl připraven dál zažívat špiclování a šikanu v některém ze „zapomenutých“ míst vlasti, ale rozhodně nechtěl prožít zbytek života v Itálii. Po váhání nakonec přijal i tuto oběť a „dobrovolně“ opustil svou arcidiecézi v naději, že tím prospěje církvi ve své zemi.

Arcibiskup opouští vlast

Odjezd arcibiskupa byl přísně utajen. Prahu opouštěl v pátek 19. února 1965 v doprovodu vatikánských vyslanců. Rozloučit se s ním mohli jen nejbližší příbuzní. Slíbená krátká zastávka v katedrále sv. Víta mu nakonec nebyla z „bezpečnostních důvodů“ povolena.

Přílet arcibiskupa Berana do Říma se stal světovou senzací a jeho fotografie zaplnily titulní strany novin a časopisů. Spolu s jeho příběhem byl připomenut těžký osud církve v Československu. Z letiště jel Beran rovnou do koleje Nepomucena, kterou si zvolil za svůj domov v exilu. Jeho příjezd znamenal ohromnou vzpruhu pro celou naši exilovou církev. Hned druhý den byl přijat na soukromé audienci u papeže. O několik dní později, 25. února 1965, mu při koncelebrované mši nad hrobem sv. Petra předal papež odznaky kardinálské hodnosti.

Komunisté si mysleli, že vypovězením kardinála Berana do Říma se ho zbavili. Ten se však pustil do činorodé práce. V září se zúčastnil zasedání Druhého vatikánského koncilu. Jeho vlastní vystoupení proběhlo v době, kdy se část koncilních otců snažila rozmělnit závěry deklarace o náboženské svobodě, aby nenarážela na nelibost světské moci. Kardinál Beran se ve svém proslovu postavil za bezvýhradné dodržování náboženské svobody a svobody svědomí, protože jejich porušování vede ke lži, přetvářce, nemorálnímu jednání a je hlavní překážkou nastolení míru. Vyzýval sněmovní otce, aby do předlohy deklarace již nezasahovali a nesnažili se o bezzubý kompromisní dekret. Požadoval po nich, aby jako muži současné doby předložili světu prohlášení hodné tohoto sněmu. Kardinálova autorita, podepřená autentickou zkušeností s totalitními režimy, byla nezpochybnitelná. Jeho příspěvek ovlivnil jednání a deklarace byla přijata v původní podobě. Koncilní Prohlášení o náboženské svobodě mělo příznivý politický dopad, neboť umožnilo uzavřít několik smluv mezi moderními demokratickými zeměmi a Svatým stolcem.

Život v exilu

Pozornost kardinála Berana se zaměřila především na pastoraci mezi laiky a na péči o duchovenstvo. Promlouval k věřícím na vlnách Vatikánského rozhlasu a mnozí se na něj obraceli s různými žádostmi. Ze zachované korespondence lze vyčíst problémy, jež trápily tehdejší domácí či exilovou církev. Na pozvání krajanů podnikl řadu cest nejen po Itálii, ale také do Německa, Francie, Norska, Malty, Švýcarska, Irska, Ameriky a Kanady. Přestože poslání těchto pastoračních cest bylo nepolitické, jeho přítomnost z nich dělala manifestaci za nezávislé a demokratické Československo. V neposlední řadě stál u založení Českého náboženského střediska Velehrad, které pod jeho záštitou koordinovalo a zastřešovalo české náboženské organizace roztroušené po světě, jež pečovaly o duchovní správu krajanů v cizině, udržovaly styky s krajanskými spolky a organizovaly letní tábory pro mládež. Středisko rovněž významně podporovalo církev v Československu. Štědrost a finanční pomoc krajanů umožnily kardinálu Beranovi koupit poutní dům Velehrad nedaleko baziliky sv. Petra, který od té doby slouží jako dostupné ubytování pro české poutníky. Pražský arcibiskup Josef kardinál Beran zemřel 17. května 1969 v Římě. V roce 2018 byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy podle jeho přání ve svatovítské katedrále. V současné době probíhá proces jeho beatifikace.