Nehledě na momentální vyjádření, jednání všech tří klíčových aktérů – USA, Ukrajiny a Ruska – jsou vedena dvěma faktory. Zaprvé vycházejí z domácí politické situace. Zadruhé tato situace formuje jejich požadavky a prostor k ústupkům.

Prezident USA Donald Trump a jeho hnutí se zaměřují zejména na domácí politiku. Jejich primárním cílem je posílit vlastní moc a kontrolu napříč politickým systémem, státními institucemi a společností. Tyto snahy utrpěly trhliny v důsledku listopadových úspěchů demokratů v lokálních volbách, včetně starosty města New York. Současně v pozadí Trumpova týmu probíhá lítý boj o nástupnictví mezi viceprezidentem J. D. Vancem a ministrem zahraničí Marcem Rubiem. Oba se chtějí zalíbit prezidentovi i hnutí MAGA – a ti nechtějí dlouhodobé americké zapojení do konfl iktu na Ukrajině. Kroky Trumpova týmu k ukončení války tak mají posílit domácí pozici. Důležitější, než jak válka skončí, pro ně je, aby skončila rychle a zásluhou USA. Odtud vzešel nynější mírový plán.

Ukrajina je po čtyřech letech vyčerpávající války a po více než dekádě konfl iktu s Ruskem zkoušena souvisejícími problémy. Zatímco statisíce Ukrajinců bojují na frontě, civilisté strádají zimou, výpadky elektřiny a tepla. Mezitím sledují korupční kauzy, které otřásají jejich důvěrou v politické vedení, kolem něhož se vojáci i civilisté semkli proti společnému nepříteli – Rusku. Prezident Volodymyr Zelenskyj tak čelí mnoha tlakům: k udržení potřebné podpory USA musí bojovat s korupcí a (alespoň zdánlivě) vést jednání k ukončení války. Současně Zelenskyj ví, že armáda ani většina společnosti nepodpoří dohodu, která by vypadala jako kapitulace.

V Rusku režim Vladimira Putina svázal svou budoucnost s naplněním vlastních cílů války. Potřebuje obhájit více než milion obětí a ohrožení budoucí ekonomické prosperity současným tempem obranných a bezpečnostních výdajů, které spotřebovávají 38 % státního rozpočtu. Se slábnoucí ekonomikou roste nespokojenost s válkou uvnitř politické a ekonomické elity. Ta je však na Putinově systému závislá, a chce-li zůstat u moci, nemá jinou možnost než válku se skřípěním zubů podporovat.

Autor působí na University of St Andrews ve Velké Británii. Je autorem knihy Ztracená země – Příběh moderního Ruska (Host 2024). 

Nehledě na tlak USA je manévrovací prostor Ukrajiny i Ruska značně omezen jejich domácí politickou situací. Výsledkem je malý (nebo snad dokonce neexistující) průsečík mezi pomyslnými kružnicemi požadavků obou stran.

Ukrajinský prezident jen těžko může souhlasit s odstoupením území, které si Rusko nárokuje. Kdyby Zelenskyj souhlasit chtěl, změnu území podle článku 73 ústavy musí odsouhlasit celostátní referendum. Veřejné mínění však stojí jednoznačně proti územním ústupkům. Podporu nemají ani další požadavky amerického mírového plánu – omezení velikosti armády či přiznání oficiálního statusu ruskému jazyku.

Mír bez území, které si Rusko ústavně nárokuje, je neakceptovatelný pro Moskvu. Kremlu navíc ve válce nejde v prvé řadě o Ukrajinu samotnou, nýbrž o vyřešení toho, co nazývá „prvotními příčinami“. Mezi nimi Moskva vnímá zejména integraci Ukrajiny do západních vojenských struktur. Kreml proto odmítá významnější přítomnost vojáků NATO na Ukrajině jako součást bezpečnostních garancí.

Přetrvávající protichůdnost často vzájemně se vylučujících požadavků Ukrajiny a Ruska komplikuje šance amerického mírového plánu. Ten může skončit jedním ze dvou způsobů: Ukrajina může být Washingtonem donucena k podepsání jakéhosi dokumentu plánu proti přesvědčení většiny obyvatel. Takové řešení zanechá na východních hranicích Evropy doutnající konfl ikt. Ten se vzedme v situaci, kdy se Ukrajina bude cítit dostatečně silná, aby napravila pociťovanou nespravedlnost a dobyla území zpět. Anebo k podepsání plánu nedojde a USA pak budou hledat viníka. Pokud jej spatří v Kyjevě, zřejmě omezí podporu Zelenskému, jehož vyobrazí jako „překážku míru.“ Bude-li Trump hledat příčiny v Moskvě, může sáhnout k dalším sankcím – jež ovšem samy o sobě nemohou změnit ochotu Ruska pokračovat ve válce, která se pro režim jeho vlastní vinou stala existenční.

Skutečný mír tak může nastat jedině v případě kolapsu jedné ze stran. Jeho podoba by samozřejmě závisela na tom, která to bude. Dále tak trvá boj o budoucí uspořádání Evropy. Evropa k jeho výsledku přispívá silnými slovy. Činy za nimi daleko zaostávají. Ukrajině nadále posílá zbraně a peníze v naději, že Rusko padne první. Evropa si tak vybrala roli přihlížejícího čekatele na rozhodnutí o vlastní budoucnosti.